IV.ÚS 362/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 362/10 ze dne 2. 11. 2010 N 217/59 SbNU 151 K nabytí členství v bytovém družstvu děděním a výluce ze společného jmění manželů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Michaely Židlické - ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 362/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 a Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o vyloučení bytu z exekuce. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 17 C 260/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako jediný dědic po matce stala na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. D 186/95, Nd 57/95 ze dne 28. září 1995, které nabylo právní moci dne 5. prosince 1995, členkou Stavebního bytového družstva Frýdek-Místek (dále jen "družstvo"). Dne 11. prosince 1995 stěžovatelka uzavřela s družstvem k matkou stěžovatelky dříve užívanému bytu č. 1889/7 o velikosti 1+1, nacházejícímu se v bytovém domě na ulici F. v M. (dále jen "byt"), nájemní smlouvu. Na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva podepsané stěžovatelkou a jejím manželem dne 14. srpna 2002 a statutárními orgány družstva dne 20. srpna 2002 bylo do katastru nemovitostí (s účinky vkladu dnem 23. srpna 2002) vloženo vlastnické právo stěžovatelky a jejího manžela (v podobě společného jmění manželů) k bytu a k němu příslušejícím spoluvlastnickým podílům na budově a pozemcích. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 29 Nc 6286/2005-26a ze dne 11. května 2005 byla proti manželovi stěžovatelky nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc Mgr. Ing. Radim Opletal. Jeho exekučním příkazem sp. zn. 057 EX 2316/2005 ze dne 15. září 2005 bylo rozhodnuto o provedení exekuce mj. prodejem bytu a k němu příslušejících podílů na společných částech domu a pozemcích. Proti zahrnutí bytu a k němu příslušejících podílů na společných částech domu a pozemcích podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala jejich vyloučení z exekuce. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006 žalobu stěžovatelky zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Svá rozhodnutí opřely obecné soudy o závěr, podle kterého družstvo správně a platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů, stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva. Na stěžovatelku mělo po její matce přejít členství v družstvu, na základě čehož jí mělo vzniknout právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Se společným nájmem (družstevního) bytu stěžovatelky a jejího manžela mělo vzniknout i jejich společné členství v družstvu. Obecné soudy tak neshledaly existenci výlučného vlastnického práva stěžovatelky k bytu a k němu příslušejícím podílům na společných částech domu a pozemcích, které by bránilo provedení výkonu rozhodnutí. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy jí neumožnily transformaci jejího výlučného majetku ve formě členského podílu v družstvu, kterého nabyla děděním po své matce, na výlučné vlastnictví bytu. Svým hmotněprávním posouzením věci svévolně a v rozporu s ústavně konformním výkladem podústavního práva odňaly stěžovatelce nejméně částečně vlastnictví zděděné hodnoty (majetku) a zasáhly do jejího vlastnického práva. Zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů sp. zn. Cpj 182/82 ze dne 24. června 1983, kterou argumentuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, považuje stěžovatelka za překonaný názor z doby hluboké normalizace. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, podle stěžovatelky nezohlednily změny, ke kterým v naší demokratické společnosti od té doby došlo, a nesnažily se vyložit § 703 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s jeho § 143 odst. 1 písm. a) ústavně konformním způsobem. Podle stěžovatelky v případě dědění podílu v bytovém družstvu dochází, pokud jde o nájem bytu, k právnímu nástupnictví a nemůže dojít ke vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Nájem bytu tak přešel smrtí matky stěžovatelky na stěžovatelku automaticky a k tomuto přechodu nebylo třeba žádného právního úkonu ve formě podpisu nové nájemní smlouvy. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení. Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 20 Cdo JUDr. Miroslava Jirmanová. Především poukázala na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyhodnotil stěžovatelčiny námitky. Současně připomněla, že v soudní praxi nebyly dosud zaznamenány problémy s aplikací § 703 odst. 2 občanského zákoníku při řešení otázky dědění členského podílu jedním z manželů za trvání manželství. Na rozdílné názory v odborné literatuře přitom Nejvyšší soud ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí rovněž poukázal. Úprava společného nájmu družstevního bytu zůstala podle vyjádření Nejvyššího soudu i přes změny občanského zákoníku v části týkající se nájmu bytu nezměněna a je chápána jako úprava kogentní. Tato úprava nereflektovala na změny v úpravě společného jmění manželů ani na úpravu v obchodním zákoníku (takže zůstává zachována rozdílnost přístupu k bytovému družstvu). Z těchto důvodů navrhl Nejvyšší soud, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 57 Co JUDr. Milena Kohoutková, která pouze odkázala na závěry uvedené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tím, že na nich trvá. Za Okresní soud ve Frýdku-Místku se vyjádřila samosoudkyně JUDr. Jaroslava Volná. Vyjádřila přesvědčení, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo, neboť Okresní soud ve Frýdku-Místku provedl navrhované důkazy, řádně zjistil skutkový stav a na základě takto zjištěného skutkového stavu vynesl rozsudek, který odpovídá dosavadní judikatuře. Pokud jeden z manželů zdědí za trvání manželství členský podíl v bytovém družstvu a manželé spolu trvale žijí, vzniká se společným nájmem bytu i společné členství manželů v družstvu. Pokud následně družstvo převedlo bytovou jednotku do společného jmění manželů na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, byl tento postup správný. Proto může být předmětná bytová jednotka postižena exekucí vedenou proti manželu stěžovatelky. Vyjádření obecných soudů nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno stěžovatelce k replice. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku s tímto postupem vyslovily souhlas a stěžovatelka a Nejvyšší soud daly tento souhlas najevo tím, že se na výzvu Ústavního soudu stran upuštění od ústního jednání nijak nevyjádřily, přičemž byly upozorněny, že tato skutečnost bude považována za jejich souhlas. IV. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústa