IV.ÚS 362/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 362/22 ze dne 31. 1. 2023 N 20/116 SbNU 154 Nerespektování normativního obsahu ustanovení vodního zákona (náhrada za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele podniku Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021-207 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021- -207 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021-207 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší soud a před ním i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ve svých postupech a svými rozhodnutími porušily čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 207 C 34/2018 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované obchodní společnosti MORAVOLEN TRADE, a. s., (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 483 316 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že vykonává právo hospodařit s majetkem České republiky, a to s konkretizovanými pozemky v kat. úz. Sudkov, přičemž na části těchto pozemků se nachází vodní dílo žalované (vzdouvací objekt a související objekty sloužící pro malou vodní elektrárnu Moravolen Sudkov), které bylo vybudováno před 1. 1. 2002. Z tohoto důvodu vyzval stěžovatel žalovanou k uzavření dohody o finanční náhradě za strpění vodního díla. Žalovaná popírala důvodnost žaloby a in eventum vznesla námitku promlčení. Okresní soud považoval za účelné rozhodnout nejprve o základu nároku a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, tudíž rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 207 C 34/2018-112 rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel má povinnost respektovat zákonné věcné břemeno vyplývající z § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Toto ustanovení výslovně neupravuje náhradu za užívání, avšak soudní judikatura dovodila takovou povinnost přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny, a to ve formě jednorázového plnění. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaná nebo její právní předchůdce před 1. 1. 2014 uhradili jednorázovou částku představující náhradu za užívání vodního díla, stěžovatel tak má podle § 59a vodního zákona s účinností od 1. 1. 2014 nárok na její zaplacení. K námitce žalované o promlčení nároku okresní soud konstatoval, že zákonodárce znovu otevřel prostor pro uplatnění tohoto nároku tím, že zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, zavedl do vodního zákona § 59a, podle kterého je vlastník pozemku za náhradu povinen strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání, přičemž čl. LV tohoto zákona stanoví, že když nedojde mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Promlčecí lhůta počala běžet až ode dne 2. 1. 2016, stěžovatel podal žalobu 28. 12. 2018, tedy před jejím uplynutím. Okresní soud vyjádřil názor, že § 59a vodního zákona se uplatní i na situace dříve spadající pod § 50 písm. c) téhož zákona, což je zřejmé jednak z jeho jazykového vyjádření, jednak z úmyslu zákonodárce (jehož cílem podle důvodové zprávy bylo rozšíření věcného břemene, a tedy i náhrady za něj náležící, na všechna vodní díla, a v návaznosti na to stanovení jednotné koncepce uplatňování náhrad za užívání všech vodních děl). 3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání zdůrazňující promlčení stěžovatelova nároku, protože promlčecí lhůta uplynula 2. 1. 2005, a s poukazem na speciální povahu § 50 písm. c) vodního zákona v porovnání s § 59a téhož zákona, neboť § 50 písm. c) řeší pouze strpění vodních děl vybudovaných před 1. 1. 2002 v korytech vodních toků, avšak § 59a řeší strpění vodních děl vybudovaných před 1. 1. 2002 na jakýchkoliv pozemcích. Krajský soud shledal, že odvolání je důvodné, protože okresní soud podle něj nesprávně vyhodnotil vztah § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona a žalovanou vznesenou námitku promlčení. Krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, z něhož vyplývá, že § 50 písm. c) je v poměru speciality k obecnému § 59a vodního zákona. Ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tj. k 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace. Dispozice obou právních norem je shodná, jejich hypotéza se zásadním způsobem liší, neboť podle § 50 písm. c) se účinky váží na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 umístěná v korytě vodního toku, § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto i na vodní díla, která v korytě vodního toku přímo nejsou umístěna. Z toho dovodil, že není správný závěr okresního soudu o počátku běhu promlčecí lhůty, protože tato lhůta začala běžet již 1. 1. 2002, kdy nabyl účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona. Z těchto důvodů krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože nebylo přípustné. V odůvodnění setrval na závěru své předchozí judikatury, podle níž obě ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene a v obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost poskytnout náhradu vlastníkovi pozemku za omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace - v § 59a tak zákon stanoví výslovně, v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny. Nejvyšší soud se zabýval i ochranou ústavně zaručených práv účastníků řízení, rozporem uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy a možností aplikace § 50 písm. c) vodního zákona na vodní díla umístěná mimo koryto vodního toku. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele došlo postupem obecných soudů k intenzivnímu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména přímým použitím čl. 11 odst. 4 Listiny v horizontálním právním vztahu vyplývajícím z § 50 písm. c) vodního zákona, a v důsledku tohoto postupu došlo k nesprávnému závěru o specialitě § 50 písm. c) k § 59a vodního zákona a k odepření náhrady stěžovateli za omezení jeho vlastnického práva. 6. Při posuzování vztahu obou dotčených ustanovení stěžovatel dovozuje smysl § 50 písm. c) vodního zákona spočívající v zakotvení veřejnoprávního omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny, přičemž je logické, že za strpění vodních děl v korytech vodních toků nestanovil zákon náhradu, neboť jde o obecné omezení vlastnického práva, které neslouží nikomu určitému. Ustanovení § 59a vodního zákona má primárně soukromoprávní povahu (tomu odpovídá i systematické zařazení). Výslovně upravuje majetkoprávní narovnání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla, přičemž zákonodárce ne