IV.ÚS 3623/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 N 116/81 SbNU 819 Povinnost soudu nařídit jednání v odvolacím řízení ve věcech ochrany rušené držby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 16. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Brettla, zastoupeného Mgr. Klárou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem Kaprova 52/6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 195/2015-95 ze dne 2. října 2015, kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu rušené držby bytu, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Alice Kaucké, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem Štefánikova 65/1, 150 00 Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 195/2015-95 ze dne 2. října 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). 2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 21/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 30. 1. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhal proti vedlejší účastnici ve smyslu ustanovení § 176 a násl. občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ve spojení s ustanovením § 1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "o. z."), ochrany rušené držby bytu v Praze 4. Svou žalobu odůvodnil tím, že dne 29. 1. 2015 v pozdních odpoledních hodinách zjistil, že u předmětného bytu byly vedlejší účastnicí vylomeny a vyměněny zámky vstupních dveří, a tedy tímto dnem jej vedlejší účastnice svým jednáním násilně vypudila z jeho více než 16 let trvající držby bytu a jeho další užívání bylo stěžovateli fakticky a záměrně znemožněno. 3. Žalobě Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 2. 2015 č. j. 55 C 21/2015-12 vyhověl a vedlejší účastnici uložil, aby se zdržela dalšího vypuzení stěžovatele z výše uvedené bytové jednotky a aby obnovila stav před vypuzením. Současně vedlejší účastnici stanovil bytovou jednotku vyklidit, zpřístupnit a předat stěžovateli. Konečně rozhodl též o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal svoji poslední faktickou držbu a svémocné rušení ze strany vedlejší účastnice, a tudíž ve vazbě na hmotněprávní úpravu obsaženou v § 1007 o. z. žalobě zcela vyhověl. 4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ve výroku tohoto nálezu citovaným usnesením napadené usnesení soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na ochranu rušené držby jako nedůvodnou zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud doplnil dokazování o listiny předložené vedlejší účastnicí v odvolání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že z obsahu listin nevyplývá, že by držba stěžovatele byla před podáním žaloby trvala a měla znak pokojnosti. 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel (souběžně s ústavní stížností) dovolání, které však následně vzal v celém rozsahu zpět, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením č. j. 22 Cdo 5748/2015-151 ze dne 18. 5. 2016 zastavil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v rámci odvolacího řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 195/2015 bylo nařízeno jednání za účelem projednání odvolání vedlejší účastnice napadající rozhodnutí soudu prvního stupně, a to na den 8. 9. 2015. Před konáním tohoto soudního jednání však byl stěžovatel hospitalizován v nemocničním zařízení a tato hospitalizace trvala od 20. 8. 2015 do 29. 8. 2015. Ani po propuštění do domácího léčení stěžovatel nebyl v termínu nařízeného jednání schopen se účastnit jednání před soudem. Obě tyto skutečnosti městskému soudu ještě včas před jednáním sdělil a doložil a požádal Městský soud v Praze o odročení jednání s tím, že na své osobní účasti na projednání věci trvá. 7. Dne 8. 9. 2015 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění Městského soudu v Praze z předchozího dne o tom, že se nařízené jednání nekoná, přičemž důvodem odročení jednání byla omluva stěžovatele. Za dané procesní situace (odročení jednání na neurčito) proto stěžovatel dle svého mínění legitimně očekával, že v nejbližší době bude Městským soudem v Praze v řízení postupováno tak, že nařídí nové jednání k projednání odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatel byl proto překvapen neočekávaným postupem soudu, když dne 12. 10. 2015 obdržel usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud v rámci odvolacího řízení rozhodl bez jednání. Odvolací soud navíc prováděl doplnění dokazování, k němuž se stěžovatel ani nemohl vyjádřit. 8. Stěžovatel má za to, že jelikož právní úprava v občanském soudním řádu týkající se řízení před odvolacím soudem neumožňuje v odvolacím řízení rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a contrario], je zřejmé, že též v případě sporů z rušené držby (kterých se jinak v prvním stupni týkají specifická pravidla § 176 až 180 o. s. ř.) nelze rozhodovat v odvolacím řízení meritorně bez nařízení jednání. Tím méně pak lze mimo jednání provádět jakékoli dokazování. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení shora označených základních práv a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. III. 9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodnutí vycházel z toho, že rozhodnutí má relativní (provizorní) podstatu, protože se při projednání věci omezuje jen na zjištění držby a jejího svémocného rušení, byť si byl vědom § 180 o. s. ř., podle něhož se vyhlašuje usnesení po skončení jednání. Nicméně s ohledem na charakter řízení (provizorní rozhodnutí) blížící se rozhodnutí o předběžném opatření soud dle svých slov nepovažoval v této konkrétní věci za nezbytné nařizovat jednání. Závěrem městský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. 10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyvracela vlastní žalobní tvrzení stěžovatele jako zcela nepravdivá a smyšlená a obsáhle polemizovala se závěry obvodního soudu, který stěžovatelově žalobě na ochranu rušené držby vyhověl. K otázce rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání vedlejší účastnice poznamenala, že ve věci bylo lze rozhodnout v neveřejném zasedání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. při doplnění dokazování listinami, které vedlejší účastnice připojila ke svému odvolání. Smyslem zavedení řízení o žalobách z rušené držby podle důvodové zprávy byla dle názoru vedlejší účastnice snaha o urychlené vyřízení věci. Tato zásada dle ní neplatí jen pro řízení před soudem prvního stupně, který musí o takovéto žalobě rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení, ale platí i pro odvolací řízení. S přihlédnutím k tomu, že soudní praxe rozhodnutí o žalobě z rušené držby připodobňuje povaze předběžného opatření, měl odvolací soud právo rozhodnout v neveřejném zasedání. 11. V replice k vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice stěžovatel setrval na své argumentaci v ústavní stížnosti. K vyjádření městského soudu uvedl, že použití analogie s úpravou rozhodování o předběžných opatřeních je nepřípustné. Stěžovatel zcela důvodně počítal s možností účastnit se ústního projednání věci s využitím možnosti vyjádřit se a podrobně vyložit a vysvětlit veškeré skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o vyjádření vedlejší účastnice Alice Kaucké, pak má stěžovatel za to, že toto prakticky neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, ale v podstatě jde jen o uvedení skutkových tvrzení a opakování argumentace v rovině podústavního práva. 12. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. 13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejší účastnice řízení, obsah naříkaného soudního aktu, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 14. Ústavní soud je nucen přisvědčit argumentaci stěžovatele, že městský soud rozhodl v odvolacím řízení v meritu věci bez nařízení jednání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. V dané věci je třeba připomenout, že se jedná o řízení podle § 176 a násl. o. s. ř. o žalobě z rušené držby (posesorní žalobě), jež má svůj hmotněprávní základ