IV.ÚS 3626/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3626/19 ze dne 19. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 19 T 57/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 5 To 422/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 4 Tdo 750/2019-602, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi podle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu lidské důstojnosti, čl. 37, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny a rovněž její práva garantovaná čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Úmluvy, čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Stěžovatelka rovněž ve své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku nalézacího soudu a napadeného rozsudku odvolacího soudu. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a ze spáchání trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pro něž byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let dle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož výkon byla zařazena dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Stěžovatelce byla rovněž dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 240 000 Kč, přičemž se zbytkem jejího nároku odkázal nalézací soud poškozenou dle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatelka se měla jako pečovatelka o zesnulého poškozeného (dále jen "zesnulý") využívaje jeho vysokého věku a špatného zdravotního stavu přihlásit do jeho internetového bankovnictví a zadat trvalý příkaz k platbě ve výši 200 000 Kč měsíčně ve prospěch bankovního účtu svého intimního přítele B., přičemž první platba byla realizována ihned a k dalším nedošlo kvůli zásahu České republiky-Ministerstva financí, a dále měla bez souhlasu zesnulého vybrat z jeho bankovního účtu z platební karty, kterou jí svěřil za účelem úhrad běžných každodenních nákupů z různých bankomatů v Praze celkem částku 240 000 Kč (dále jen "předmětné skutky"). 5. Stěžovatelka a poškozená (dědička zesnulého) podaly proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jejichž podkladě odvolací soud zrušil toliko výrok o nároku poškozené a nahradil jej tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené částku 440 000 Kč. Odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku dovolání, které však odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a osvětluje základní argumentační linie své obhajoby i odůvodnění napadených rozhodnutí. Následně přikročuje k vlastní argumentaci, jíž napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) nedostatečné provedení dokazování; 2) nesprávné hodnocení důkazů; 3) zasažení do morální integrity stěžovatelky; 4) porušení zásady in dubio pro reo. V jednotlivostech lze tyto námitky charakterizovat následovně: 7. Ad 1) stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly vše, co měly, aby mohly učinit plnohodnotný závěr o tom, zda stěžovatelka spáchala předmětné skutky, a to zejména "důkazy navržené pro nevinu stěžovatelky". Nalézací soud vyslechl jen tři relevantní svědky, ostatní svědecké výpovědi neposkytly žádné informace s významem pro závěr o vině či nevině stěžovatelky. Některé tyto výpovědi jsou navíc mezi sebou rozporuplné. Nalézací soud naopak nevyslechl svědky, kteří jako jediní mohli zcela objasnit skutkové okolnosti. Nevyslechl ani jiné osoby pracující v bance. 8. Ad 2) stěžovatelka brojí proti tomu, že obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů. Za prokázané vzaly např. zrušení spořicího účtu zesnulého stěžovatelkou, ačkoliv k takovému právnímu jednání je třeba plné moci. Poukazuje také na to, že žádný z obecných soudů nedokázal vysvětlit, na základě čeho dospěl k závěru, že se stěžovatelka přihlásila k bankovnímu účtu zesnulého bez jeho vědomí a že svévolně zrušila jeho spořicí účet, jakož i že se předmětných výběrů z bankomatů dopustila sama. Žádný důkaz přitom nevyvrátil, že by stěžovatelka jednala s vědomím zesnulého či že by zesnulý jednal sám. Poukaz na údajnou nelogičnost jednání zesnulého k takovému vyvrácení nestačí. To stěžovatelka považuje za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. 9. Nalézací soud naopak zjevně přecenil výpověď poškozené, dcery zesnulého, která však se zesnulým nebyla v pravidelném kontaktu, a svědkyně K., která o účtech zesnulého nevěděla vůbec nic. Nalézací soud podle stěžovatelky zcela otočil principy dokazování, nezískal relevantní informace, a naopak se soustředil na důkazy zcela nepodstatné. Zaměřil se na vlastnosti stěžovatelky, na to, zda měla, či neměla se zesnulým plnohodnotný intimní vztah, ale nikoliv na to, kdo činil předmětné operace v internetovém bankovnictví a v bankomatech, zda měla stěžovatelka k účtu podpisové právo, jak se měla k přístupovým údajům dostat atd. 10. Žádnou z těchto vad dokazování nenapravil ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud. 11. Ad 3) se stěžovatelka ohrazuje proti tomu, že nalézací soud dospěl k závěru, že zesnulý nebyl schopen soulože se stěžovatelkou, neboť ušel sotva pár kroků a k údajné souloži mělo dojít po jeho operaci krčku, z čehož učinil nepřípustný dohad, že zesnulý nemohl stěžovatelce poskytnout nic, co by potřebovala, jen peníze, což stěžovatelka nese úkorně a považuje to za zásah do své morální integrity a lidské důstojnosti, cítí se tím ponížena a dehonestována, navíc ji nalézací soud vykreslil jako osobu s nelidskými vlastnostmi a "za osobu s hyenismem". Stěžovatelka měla přitom zesnulého ráda jinak. 12. Ad 4) stěžovatelka považuje za dosud nevyvrácenou svou obhajobu, že přístupová hesla dal zesnulý stěžovatelce dobrovolně a že stěžovatelka jednala s jeho vědomím a souhlasem, případně že tak jednal zesnulý sám. Stejně tak mohl sám provádět zesnulý i výběry z bankomatů, případně tak mohla činit stěžovatelka s jeho souhlasem. Obecné soudy z trestní minulosti stěžovatelky patrně dovodily, že je "notorickou kriminálnicí", a její obhajobou se reálně nezabývaly. Provedly pouze důkazy "pro vinu" stěžovatelky, ačkoliv žádný důkaz s konečnou platností obhajobu stěžovatelky nevyvrátil. Obecné soudy se za této situace, kdy o vině stěžovatelky existovaly důvodné pochybnosti, dopustily porušení zásady in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny, když tyto pochybnosti nevyhodnotily v její prospěch, ale naopak v její neprospěch. IV. Posouzení Ústavním soudem 13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřej