IV.ÚS 3628/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3628/19 ze dne 26. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Vojtěcha Marka a 2. Mgr. et Mgr. Dagmar Prchalové, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem nám. 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. srpna 2019 č. j. 3 As 220/2019-54, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2019 č. j. 62 A 125/2017-136 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 24. března 2017 č. j. SPU 613128/2016, sp. zn. 2RP15594/2016-202001, spojené s návrhem na zrušení § 9 odst. 23 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a § 11 odst. 4 věty první téhož zákona, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Státního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto: . Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených správních a soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále též práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatelé podle § 39 zákona o Ústavním soudu navrhují přednostní projednání této ústavní stížnosti jako naléhavé a současně s ní podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojují návrh na zrušení § 9 odst. 23 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), a § 11 odst. 4 věty první zákona o pozemkových úpravách. 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj - pobočka Hodonín (dále jen "prvostupňový orgán") rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016 č. j. SPU 130933/2016/523204/Ši (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") schválil návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území M. a v navazujících částech katastrálního území D. a Č. 4. Státní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 24. 3. 2017 č. j. SPU 613128/2016, sp. zn. 2RP15594/2016-202001, zamítl jako opožděná odvolání stěžovatelů směřující proti prvostupňovému rozhodnutí. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelům počala běžet lhůta k podání odvolání dne 21. 8. 2016, poslední den patnáctidenní lhůty tak nastal dne 5. 9. 2016. První stěžovatel však odvolání podal teprve dne 7. 9. 2016 a druhá stěžovatelka dne 15. 9. 2016. Obě odvolání tak byla podána po marném uplynutí lhůty pro jejich podání. 5. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen"krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 62 A 125/2017-136 zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 6. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2019 č. j. 3 As 220/2019-54 tak, že zamítl jejich kasační stížnost (výrok I), rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a rozhodl o vracení soudních poplatků za návrhy na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (výroky III a IV). Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelé předně rozporovali závěr krajského soudu, že byly splněny zákonné podmínky, aby mohla v jejich případě nastat fikce doručení prvostupňového rozhodnutí podle § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). To zdůvodňují tím, že písemnosti jim nebyly vhozeny do jejich uzamykatelné schránky (P. O. Boxu) ani domovní schránky, ale byly vráceny prvostupňovému orgánu. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 3 As 241/2014-41 shledal, že když po uplynutí desetidenní lhůty není zásilka vhozena do schránky adresátů této písemnosti, na uplatnění fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu to nemá vliv. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodal, že újma, která stěžovatelům mohla vzniknout, byla snížena tím, že fakticky se prvostupňové rozhodnutí dostalo do jejich sféry před uplynutím lhůty k podání odvolání (prvnímu stěžovateli zbývalo do konce této lhůty 12 dní, druhé stěžovatelce 6 dní). Proto měli stále možnost a čas podat odvolání. Navíc z důvodu časové tísně je mohli prozatím podat jako blanketní. Nejvyšší správní soud pak souhlasí s krajským soudem, že stěžovatelé dostatečným způsobem nezpochybnili údaje vyplývající z doručenek, a proto je třeba při posuzování otázky včasnosti podaných odvolání vycházet z údajů na nich obsažených. Z kopie zásilek obsahujících prvostupňové rozhodnutí kasační soud ověřil, že byly doručovány poštou na adresu stěžovatelů. Na obálkách je zřetelně vyznačeno, že adresátům byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky včetně poučení a že zásilka byla uložena na poště ode dne 11. 8. 2016, fikce doručení rozhodnutí proto nastala v případě obou stěžovatelů podle správního řádu v pondělí dne 22. 8. 2016. Na běh lhůty podle § 24 odst. 1 správního řádu se vztahují pravidla pro počítání času uvedená v § 40 správního řádu. Připadne-li tedy konec desetidenní lhůty pro nastoupení fikce doručení na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem této lhůty nejbližší příští pracovní den (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008 č. j. 4 Ads 83/2008-39). Protože si adresáti zásilku nevyzvedli, zásilka byla dne 23. 8. 2016 odeslána zpět prvostupňovému orgánu. Ačkoli si první stěžovatel zásilku převzal u tohoto správního orgánu dne 25. 8. 2016, a druhá stěžovatelka si ji vyzvedla teprve dne 31. 8. 2016, samotné fyzické převzetí zásilek nemělo vliv pro určení počátku běhu lhůty k podání odvolání (ten nastal již dne 22. 8. 2016). Proto byl správným závěr krajského soudu a Státního pozemkového úřadu, že odvolání prvního stěžovatele, které podal dne 7. 9. 2016, stejně tak odvolání druhé stěžovatelky učiněné dne 15. 9. 2016, jsou opožděná. Patnáctidenní lhůta k jeho podání stěžovatelům marně uplynula dne 6. 9. 2016 (ačkoli krajský soud a Státní pozemkový úřad nesprávně jako tento den označil 5. 9. 2016). Tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti zejména konstatují, že nenaplnění podmínek fikce doručení stěžovatelé nedovozují ze skutečnosti, že předmětné zásilky byly vráceny zpět prvostupňovému orgánu. Nenamítají ani, že by jim osobním převzetím písemností bylo způsobeno nepohodlí a že by otázka průběhu osobního převzetí zásilek v sídle prvostupňového orgánu měla být důvodem pro odpadnutí účinků fikce doručení. S odkazem na § 23 a 24 správního řádu stěžovatelé totiž namítají, že při doručování prvostupňového rozhodnutí se ve sféře dispozice žádného z nich neocitly výzvy k vyzvednutí zásilek, ani poučení o právních důsledcích, v důsledku čehož nebyla splněna základní podmínka pro uplatnění fikce doručení, a sice vložení výzvy k vyzvednutí zásilek, resp. poučení o právních důsledcích způsobem podle § 23 odst. 4 a 5 správního řádu. Skutečnost, že stěžovatelé měli zájem na tom, aby se s prvostupňovým rozhodnutím seznámili, pak sama o sobě není způsobilá vyvrátit, že doručování písemností proběhlo tak, jak to vyplývá z doručenek. I Nejvyšší správní soud vycházel z kopií zásilek obsahujících prvostupňové rozhodnutí, z nichž bylo ověřeno, že byly doručovány poštou na adresu stěžovatelů. Na obálkách je zřetelně vyznačeno, že adresátům byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky včetně poučení a že zásilka byla uložena na poště dne 11. 8. 2016. Stěžovatelé tyto závěry nesdílí. Domnívají se, že nemohou být nuceni prokazovat negativní skutečnost předložením důkazu zpochybňujícího vhození výzvy do poštovní schránky, či jakékoli jiné vhodné místo. I sám Nejvyšší správní soud v této souvislosti se ve skutkově podobné věci vyjádřil tak, že "je obtížně představitelné, jaký důkaz by mohl přímo osvědčit negativní skutečnost, tedy že výzva nebyla vhozena do schránky", a že takový důkaz z povahy věci podat nelze. V tomto konkrétním případě Nejvyšší správní soud přisvědčil žalobci, který se oprávněně soustředil na širší souvislosti doručování, včetně otázky kvality doručování v místě bydli