IV.ÚS 3629/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3629/16 ze dne 19. 9. 2017 N 175/86 SbNU 801 Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Jana Musila - ze dne 19. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 3629/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, se sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44, jímž bylo rozhodnuto o vydání plnění vymoženého v exekučním řízení do majetkové podstaty povinného v plné výši bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a AB - CREDIT, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, JUDr. Pavla Korty, insolvenčního správce, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, a Marka Košaře jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2016 č. j. 9 Co 475/2016-44 se ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo vlastnit majetek zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené ustanovením čl. 26 odst. 3 Listiny. Nadto stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil povinnost stanovenou ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, tj. uplatňovat státní moc pouze v mezích stanovených zákonem a nerespektoval ústavně zakotvený princip, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, stanovený ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti doplněné podáním ze dne 9. 1. 2017, napadaného usnesení, spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS 26334/2013 (prostřednictvím insolvenčního rejstříku veřejně přístupného na http://isir.justice.cz) a vyžádaného spisu vedeného stěžovatelem pod sp. zn. 067 EX 5717/10 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. 3. Stěžovatel jako soudní exekutor vede exekuci pod sp. zn. 067 EX 5717/10 ve prospěch vedlejšího účastníka, obchodní korporace AB - CREDIT, a. s., (dále jen "vedlejší účastník - oprávněný") proti vedlejšímu účastníkovi Marku Košařovi (dále jen "vedlejší účastník - povinný"), a to na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2010 č. j. 98 EXE 12062/2010-13 a na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2010 č. j. 73 EC 828/2009-35. 4. Dne 23. 9. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení proti vedlejšímu účastníkovi - povinnému. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. KSOS 34 INS 26334/2013-A6 byl zjištěn úpadek vedlejšího účastníka - povinného a povoleno oddlužení. Současně insolvenční soud určil insolvenčního správce JUDr. Pavla Kortu (dále jen "vedlejší účastník - insolvenční správce"). Stěžovatel usnesením ze dne 18. 3. 2016 č. j. 067 EX 5717/10-37 rozhodl výrokem I tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 10. 2013 č. j. 067 EX 5717/10-24 zrušil, a výrokem II tak, že vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci povinného vydal vymožené plnění v exekučním řízení ve výši 0 Kč po odpočtu nákladů exekuce ve výši 13 815,02 Kč. 5. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí stěžovatele ve výroku II změnil tak, že vymožené a dosud nerozdělené plnění ve výši 13 815,02 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci. V odůvodnění krajský soud uvedl, že soudní exekutor je ve smyslu speciálního ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon") povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného) vydat do jeho majetkové podstaty jakékoli plnění vymožené v exekuci bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel dlužníka své náklady exekuce přihlásit do insolvenčního řízení. Tento závěr odvozuje krajský soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a domnívá se, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí bezezbytku dopadají též na projednávaný případ. Krajský soud je přesvědčen, že z pohledu ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") není rozhodná okolnost, jakým způsobem bylo v exekuci dosud nerozdělené plnění vymoženo. Dále se krajský soud věnuje vztahu exekučního a insolvenčního řízení a uvádí, že vzhledem k úpravě dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona není rozhodné, zda bylo plnění exekutorem vymoženo až po zahájení, či již před zahájením insolvenčního řízení. Krajský soud uzavírá, že nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce je pohledávkou, kterou je nutno přihlásit do insolvenčního řízení povinného. Pro opačný závěr podle krajského soudu, podle něhož exekutor není věřitelem srovnatelným s ostatními věřiteli povinného, totiž neexistuje jakýkoli zákonný podklad. II. Argumentace stěžovatele 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že postupoval zcela v souladu se zákonem a s ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatel se domnívá, že insolvenční zákon nestanoví, jakým způsobem je soudní exekutor povinen nakládat s vymoženým plněním. V úvahu tak přichází pouze ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, a to i z toho důvodu, že exekuční řád byl přijat později než insolvenční zákon. Zde se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609). 7. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, pokud v případě, že vymůže byť i částečně náklady exekuce před zahájením insolvenčního řízení, by byl povinen toto vymožené plnění opětovně vracet povinnému, respektive vyplatit insolvenčnímu správci. Od tohoto okamžiku se totiž dle jeho názoru, ve kterém stěžovatel argumentuje odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vymožené plnění stává majetkem soudního exekutora, potažmo oprávněného. 8. Stěžovatel dále srovnává postavení soudního exekutora a insolvenčního správce a dospívá k závěru, že neexistuje žádný zákonný ani jiný důvod se domnívat, že zatímco soudní exekutor by v případě úpadku povinného musel veškeré vymožené plnění včetně nákladů exekuce vydat insolvenčnímu správci a svou pohledávku na náklady exekuce poté přihlásit do insolvenčního řízení, insolvenční správce by měl mít nadále garantovanou plnou úhradu svých nákladů bez ohledu na výsledek insolvenčního řízení. 9. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadané usnesení krajského soudu není dostatečně odůvodněno, neboť soud se téměř zcela omezuje na rekapitulaci shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by dostatečně vysvětlil, proč nelze užít ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu. Rovněž právní názor krajského soudu považuje stěžovatel za zcela chybný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Na základě těchto myšlenek stěžovatel uzavírá, že mu krajský soud svým postupem upřel právo na odměnu za provedení exekuce. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 10. Soudce zpravodaj podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, krajskému soudu, a vedlejším účastníkům řízení. 11. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je mu známa aktuální judikatura Ústavního soudu a nehodlá se k polemice mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem dále vyjadřovat. 12. Vedlejší účastník - insolvenční správce, vedlejší účastník - oprávněný a vedlejší účastník - povinný možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili. 13. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť nevnáší do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud zkoumal splnění procesních př