IV.ÚS 3630/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3630/18 ze dne 21. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Ivety Veselé, b) Věry Horákové, c) Růženy Mátlové, d) Jaroslavy Mládkové a e) Evy Peškové, všech zastoupených JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Nad Královskou oborou 268/41, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 807/2018-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 54 Co 220/2017-229 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2017 č. j. 21 C 287/2015-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1. ALBET, spol. s r. o., sídlem Vrážská 144/122, Praha 5 - Radotín, 2. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 3. Jiřího Bahenského, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem, především právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky a třetí vedlejší účastník (dále jen "žalobci") domáhali určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. X v katastrálním území Radotín, a žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně první a druhé vedlejší účastnici (jako žalovaným) náklady řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že žalobci jsou vlastníky bytových jednotek v domech obklopeným předmětným pozemkem, že jeho původní vlastník - stát ho převedl na základě privatizačního projektu, schváleného podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dne 13. 3. 1992 pod č. j. 20/197/92 na obchodní společnost JANKA, a. s., která ho pak kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1998 převedla na první vedlejší účastnici. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nemají právo na převod předmětného pozemku, protože netvoří s domem jeden funkční celek (§ 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 27 odst. 1 zákona č. 311/2013 Sb., o převodu vlastnického práva k jednotkám a skupinovým rodinným domům některých bytových družstev a o změně některých zákonů, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Krom toho obvodní soud posoudil žalobu i meritorně a dospěl k závěru, že není důvodná i proto, že předmětný pozemek byl majetkem státu a ten byl jako jeho vlastník oprávněn s ním nakládat, a to i zmíněným zakladatelským jednáním, neboť nešlo o majetek vyloučený z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání žalobců ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil, a žalobcům uložil zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud pak shora označeným usnesením dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky tvrdí, že obchodní společnost JANKA, a. s., nenabyla předmětný pozemek na základě řádně a vážně projevené vůle státu, ale pouhým omylem vyvolaným chybou při zápisu v evidenci Střediska geodézie, a proto ho nemohla (coby "nevlastnice") převést na první vedlejší účastnici, a dále vyjadřují přesvědčení, že výklad obecných soudů pojmu "jednotný funkční celek" je nepřiléhavý, protože nezohledňuje všechny materiální prvky, a vede tak k formalistickým závěrům, vytýkají Nejvyššímu soudu, že mu bylo zřejmé, o jakou právní otázku šlo a s jakým konkrétním jeho rozhodnutím je rozhodnutí městského soudu v rozporu, popř. jaká otázka má být vyřešena jinak, a vyvozují, že tento soud svévolně odmítl plnit svou funkci, když jejich dovolání odmítl, aniž by se jím podrobněji zabýval. Po Ústavním soudu pak požadují, aby poskytl ochranu jejich základním právům a svobodám, s tím, že i když není možné přenášet odpovědnost za pochybení státu na první vedlejší účastnici, tak rovněž není možné tuto odpovědnost přenášet na ně, a negativně zasahovat do jejich vlastnického práva. 5. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelky argumentují tak, že v dovolání podrobně vymezily, v čem spatřují splnění podmínek jeho přípustnosti, a označily konkrétní rozhodnutí, s nímž mělo být po obsahové stránce rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a že by měl právní otázku výkladu uvedeného termínu "jednotný funkční celek" vyřešit jinak, aby k nesprávnému výkladu nedocházelo. V této souvislosti se dovolávají nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mají za to, že obecné soudy smysl institutu jednotného funkčního celku, kterým je především předcházení složitým sporům, ignorovaly, přičemž poukazují na to, že předmětný pozemek obklopuje bytové domy, že se nemohou vyhnout jeho užívání, nachází se tam řada "staveb" (schodiště do domu, přístupové cesty, inženýrské sítě), které jsou nezbytné k užívání domu, a i když je evidován jako "ostatní plocha", ve skutečnosti jde o zastavěný pozemek. Upozornily také na dopady soudních rozhodnutí spočívající v tom, že první vedlejší účastnice požaduje zaplacení nájemného, a to i zpětně za tři roky, a chystá na pozemku v těsné blízkosti jejich domu další výstavbu, a také na to, že v obdobném případě stát pozemky bezúplatně převedl podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., z čehož vyvozují, že by na bezúplatný převod měly nárok, pokud by vlastníkem předmětného pozemku byl stát. 6. V souvislosti se závěrem obecných soudů, že žaloba není důvodná, stěžovatelky uvádějí, že současný stav nastal v důsledku série administrativních omylů, kdy dne 4. 11. 1974 byla uzavřena mezi finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze a Stavebním bytovým družstvem zaměstnanců n. p. Janka, Radotín, smlouva ohledně trvalého užívání předmětného pozemku, při zápisu však bylo chybně vyznačeno vlastnické právo pro Janka Radotín n. p., k nápravě došlo až 14. 12. 1998, předtím však došlo k privatizaci Janka Radotín, n. p., kdy do nové společnosti JANKA, a. s., byl vložen veškerý majetek tohoto státního podniku, včetně předmětného pozemku. Ze strany státu tak nedošlo k jakémukoli platnému projevu vůle coby vlastníka převést předmětný pozemek na tuto společnost, také se stát domáhal žalobou určení svého vlastnického práva, daný soudní spor však byl ukončen smírně na základě dohody o narovnání. I když stěžovatelky rozumí argumentaci, že nelze pochybení přenášet na první vedlejší účastnici, se stejnou mírou ochrany je třeba přistupovat také k nim, obecné soudy však kolizi práv odmítly jakkoli zhodnotit a provést test proporcionality. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je - přinejmenším ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 14), které již napadnout žádným procesním prostředkem nelze - přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.