IV.ÚS 3634/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011 U 3/60 SbNU 777 Odmítnutí dovolání z důvodu zavísejícího na uvážení Nejvyššího soudu a zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ve věci ústavní stížnosti V. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010 č. j. 21 Cdo 233/2010-131, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009 č. j. 22 Co 432/2008-108, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2008 č. j. 6 C 304/2005-85, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je dědicem, spojené s návrhem na zrušení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2010, domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i zrušení § 460 občanského zákoníku, a to z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a 90 Ústavy, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce J. H., jeho bývalé manželce. Ve své argumentaci přitom poukazoval na neplatnost její závěti ze dne 1. listopadu 1990, jakož i na to, že existovala jiná závěť, se kterou bylo po její smrti manipulováno, a že i po rozvodu žil se svou bývalou manželkou ve společné domácnosti jako druh a družka. Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2008 č. j. 6 C 304/2005-85, kterým byla jeho žaloba na určení zamítnuta. Stěžovatel následně podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. To mohlo být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dovolací soud však dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelem nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), případně § 241a odst. 3 téhož zákona. 3. Podstatou argumentace stěžovatele je námitka nedostatečné ochrany jeho vlastnického práva. V ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy zjistil a doložil, že bratr zůstavitelky M. T. bezprostředně po zjištění úmrtí své sestry manipuloval jako osoba s dispozičním právem odvozeným z práv pronajímatelky s obsahem bezpečnostní schránky zůstavitelky. Ocitl se však v důkazní nouzi ve svém tvrzení, že zůstavitelka zanechala pozdější závěť, uloženou v bezpečnostní schránce, pročež se vlastní rozhodnutí soudu opíralo o závěť zůstavitelky sepsanou formou notářského zápisu v roce 1990. V této souvislosti zdůrazňuje povinnost státu zajistit vlastníku ochranu a řádný výkon jeho práv. Poukazuje přitom na to, že od 1. ledna 1951 přestal platit institut ležícího dědictví, který do té doby umožňoval nabytí práv zůstavitele dědicem až a jen na základě odevzdací listiny vydané soudem. Přijetím § 509 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, jenž obdobně jako dnes platný § 460 občanského zákoníku stanovil, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, odmítl stát poskytnout důslednou ochranu majetku a majetkovým právům zůstavitele, tedy v daném případě i realizaci dispozice zůstavitelky, jak má být naloženo s jejím majetkem pro případ smrti. Tím je umožněno poškozování jak pravých, tak domnělých účastníků dědického řízení. II. 4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"). 5. Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zda byla ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku městského soudu podána ve lhůtě 60 dnů podle § 72 odst. 3 nebo 4 zákona o Ústavním soudu. V případě napadeného usnesení dovolacího soudu byla předmětná lhůta dodržena, neboť usnesení dovolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 5. listopadu 2010. Pro posouzení včasnosti podání i ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu však bylo nezbytné zabývat se důvody odmítnutí předmětného dovolání. 6. Nejvyšší soud v dané věci odmítl dovolání proti uvedenému rozsudku z důvodu, že nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V daném případě přitom nebylo důvodem odmítnutí to, že určitá právní otázka zásadní význam postrádá, nýbrž to, že dovolací důvod nesměřoval vůči právnímu posouzení věci. Jak dále uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení, při posouzení toho, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Uvedené ustanovení vymezuje jako dovolací důvod tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž nemůže být přihlédnuto pouze k důvodu podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V těchto případech tedy posouzení otázky zásadního právního významu vůbec nepřichází v úvahu, protože uplatnění jednoho z uvedených dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v dané věci, takovéto posouzení vylučuje. 7. Vycházeje z uvedeného posouzení, v souladu se svou rozhodovací praxí [např. usnesení ze dne 7. března 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 17. března 2010 sp. zn. I. ÚS 253/10, ze dne 29. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 2066/10, ze dne 26. října 2010 sp. zn. IV. ÚS 2774/10 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] by tedy Ústavní soud měl ústavní stížnost směřující vůči napadenému rozsudku městského soudu odmítnout jako opožděnou, protože v daném případě nebylo dovolání stěžovatele přípustné z důvodů, jež nezávisejí na uvážení dovolacího soudu. V dané věci však bylo nutné zabývat se i další otázkou, a to do jaké míry bylo pro stěžovatele a jeho právního zástupce předvídatelné, zda s ohledem na obsah uplatněných dovolacích důvodů vůbec přichází v úvahu jejich posouzení jako otázek zásadního právního významu nebo nikoliv. Musel přitom rovněž přihlédnout k právním závěrům Evropského soudu pro lidská práva, jenž se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkami souvisejícími s přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. 8. Ve svém rozsudku ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 - Adamíček proti České republice Evropský soud pro lidská práva uvedl, že považuje za problém, "pokud Ústavní soud za pomoci konstrukce vyvozené z judikatury rozlišuje více druhů rozhodnutí přijatých Nejvyšším soudem v režimu § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 [nebo v režimu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001], aby a posteriori považoval za rozhodnutí založená na uvážení Nejvyššího soudu pouze ta, u nichž se tento soud rozhodl skutečně přezkoumat zásadní právní význam dovoláním otevřených otázek. Takový přístup totiž po stěžovatelích požaduje, aby sami posoudili, byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu, jak bude tento soud uvažovat, a sankcionuje je, pokud mají v dobré víře - ale mylně - za to, že platně otevřeli otázku zásadního právního významu. Podobný požadavek do značné míry oslabuje ochranu práv jednotlivců před národním soudem vyššího stupně a může vést k situaci, které bylo třeba se v návaznosti na rozsudky Zvolský a Zvolská a Běleš a ostatní ... vyhnout, tj. aby stěžovatelé v pochybnosti podávali souběžně dovolání a ústavní stížnost." (bod 57 rozsudku). 9. Na tato východiska navázal ve své další argumentaci, když uvedl, že "§ 237 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění novely" provedené zákonem č