IV.ÚS 3634/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3634/14 ze dne 15. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupené Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 1 T 204/2010-380 ze dne 27. 8. 2012, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 353/2012-449 ze dne 18. 2. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 892/2014-481 ze dne 20. 8. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla dotčena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo dojít též k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z připojeného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 1 T 204/2010-380 ze dne 27. 8. 2012 uznal stěžovatelku vinnou v bodě 1) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a v bodě 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterých se, zkráceně řečeno, dopustila tím, že v období od 2. 1. 2007 do konce července 2009 jako asistentka pro účetní a administrativní práce ve společnosti Auto Michálek, s. r. o., řádně neodváděla do banky pokladní hotovost, část finančních prostředků si ponechávala a zaměstnavateli tak způsobila škodu ve výši nejméně 609 320 Kč [skutek pod bodem 1)], a dále tím, že ve dnech 20. 1. 2009 a 7. 7. 2009 si převedla z účtu svého zaměstnavatele Richarda Michálka na svůj účet celkem částku 8 000 Kč [skutek pod bodem 2)]. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou. Nalézací soud kromě toho v souladu s § 60a odst. 3 trestního zákona uložil stěžovatelce povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a dále dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit společnosti Auto Michálek, s. r. o., škodu ve výši 609 320 Kč. Poškozený Richard Michálek byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č. j. 13 To 353/2012-449 ze dne 18. 2. 2014 jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 892/2014-481 ze dne 20. 8. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V předloženém návrhu obecným soudům vytkla nesprávnou realizaci důkazního řízení, neúplně zjištěný skutkový stav a vadné právní posouzení, kterážto pochybení dle jejího názoru měly za následek porušení jejích základních práv a svobod, a to ve smyslu zásadních požadavků na spravedlivý proces. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což dovozovala z toho, že nebylo náležitě objasněno, jaké konkrétní finanční prostředky zpronevěřila, jaký byl jejich faktický původ a jakým způsobem tak měla učinit. Nebylo dále zodpovězeno, proč poškozená společnost nesrovnalost odhalila teprve v roce 2009, tj. po nejméně dvou účetních uzávěrkách za roky 2007 a 2008, když mimo jiné každý měsíc výlučný společník a jednatel společnosti byl seznamován se stavem hotovosti, závazků a pohledávek společnosti a tyto podepisoval. Obecné soudy rovněž nezjistily, jak probíhala účetní komunikace mezi ní a svědkyní Lohrovou, tedy na podkladě jakých účetních dokladů si předávaly pokladní hotovost a hlavně, zda měla možnost řádně kontrolovat veškeré příjmy a odvody peněz za situace, kdy měla na starosti pouze peněžní deník a nikoli též pokladní knihu, kterou vedla svědkyně Lohrová. Stěžovatelka zdůraznila, že v projednávané věci absentuje vysoký stupeň pravděpodobnosti, že finanční hotovost zpronevěřila právě ona, resp. je nahrazován domněnkami. Obecné soudy, vycházejíc z jimi vyslovené premisy "a kdo jiný by to zpronevěřil", podle náhledu stěžovatelky účelově shromažďovaly důkazy toliko ve prospěch verze poškozené, zatímco její verze byla potlačována a jakýkoli důkaz svědčící v její prospěch byl zcela bagatelizován nebo dokonce překroucen. Obecné soudy se v návaznosti na to odmítly zabývat jinými variantami, jak mohlo k tvrzenému schodku ve výši 609 320 Kč dojít. Stěžovatelka přitom upozorňovala, že peníze si mohl přisvojit kdokoli, ať již odevzdáním nižší částky (to se týká zejména svědkyně Lohrové a svědka Kabíčka) či odejmutím hotovosti přímo z trezoru, ke kterému mělo přístup pět osob, mohlo se jednat také jen o schodek účetní a nikoli faktický. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na závěry znalkyně z oboru ekonomiky Ing. Votavové, která označila účetnictví poškozené společnosti za natolik neprůhledné, že by nebylo možné zjistit škodu, a pokud, tak pouze škodu účetní bez možnosti dovodit odpovědnost stěžovatelky za převzaté finanční prostředky. Obecné soudy naproti tomu beze zbytku uvěřily svědeckým výpovědím osob, z nichž většina, jak vyplývá z možností výše nastíněných, přicházela potencionálně do úvahy jako pachatelé stíhaného trestného činu zpronevěry, což činilo jejich výpovědi, vyznívající v neprospěch stěžovatelky, nevěrohodnými. Nepřípustně, v rozporu s téměř všemi zásadami trestního řízení a ustálenou judikaturou, obecné soudy hodnotily i další důkazy, jmenovitě znalecký posudek Ing. Novákové, který považovaly za naprosto přesvědčivý, přestože se omezoval na vyčíslení účetního schodku. Stěžovatelka konstatovala, že za dané situace představuje závěr obecných soudů o její vině svévoli soudní moci, neboť v řízení zjištěné skutečnosti nemohly, bez porušení principu presumpce neviny a principu in dubio pro reo, opodstatňovat právní posouzení jejího jednání jako trestného činu zpronevěry. Vedle objektivní stránky obecné soudy stěžovatelce neprokázaly především úmysl. Výrok o vině obecné soudy přijaly za stavu naprosté důkazní nouze, resp. jej založily toliko na důkazech nepřímých, které však netvořily ucelený logický řetězec, a dále na důkazech neúčinných a nezákonných. Provedené důkazy by podle mínění stěžovatelky neobstály ani před civilními soudy v řízení o náhradu škody z titulu hmotné odpovědnosti zaměstnance, natož pak v trestním řízení, kde se klade na dokazování mnohem silnější důraz. Současně s tím stěžovatelka podrobila kritice postup poškozené společnosti, která se svého nároku měla domáhat především v občanskoprávním řízení. Ve vztahu k trestnému činu krádeže stěžovatelka namítla, že v poškozené společnosti byly půjčky od Richarda Michálka zcela běžným jevem, přičemž o půjčku se jednalo i v tomto případě, kdy si peníze převedla na svůj účet s úmyslem je vrátit, což také následně provedla, a to v termínech, které časově s obžalobou nesouvisejí. Peníze byly vráceny mnohem dříve, než došlo ke "zjištění zpronevěry", a nelze je tedy považovat ze strany stěžovatelky za jakousi snahu po nápravě škody na poslední chvíli, když navíc ke vzniku škody fakticky ani nedošlo. Stěžovatelka dodala, že pokud by dříve zpronevěřila vyšší částku, jak uváděla obžaloba, následná krádež nižší částky by nedávala logický smysl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Dů