IV.ÚS 3638/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3638/15 ze dne 28. 2. 2017 N 36/84 SbNU 413 K povaze kárného řízení proti advokátovi před orgánem ČAK z hlediska případné odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 28. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Veselého, Ph.D., advokáta, Loutkářská 2416/2f, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 č. j. 35 Co 380/2014-542 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 1711/2015, 30 Cdo 1758/2015-690 vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonností a nepřiměřenou délkou kárného řízení vedeného proti stěžovateli Českou advokátní komorou, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatel je advokátem, který nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). 3. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především ve způsobu, jakým se obecné soudy k jeho návrhu vypořádaly s otázkou náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy platném znění, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívající v nezákonnosti a nepřiměřené délce kárného řízení a dále v jím vynaložených nákladech na právní zastoupení v kárném řízení proti němu vedeném Českou advokátní komorou (dále též jen "ČAK"), když dospěly k závěru, že pokud byl stěžovatel kárné žaloby zproštěn, nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody, konkrétně podmínka existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Stěžovatel je toho názoru, že došlo-li ke zproštění obžaloby, ať již v kárném či v trestním řízení z důvodů, které odpovídají takovému výsledku kárného či trestního řízení, že obviněná osoba trestný čin (v daném případě kárné provinění) nespáchala, a že tedy proti ní nemělo být vzneseno obvinění (neměla být podána kárná žaloba), potom je nutno v obou případech systematickým a logickým výkladem učinit závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení trestního obvinění pro nezákonnost má jak zproštění obžaloby trestně stíhaného, tak i zproštění kárné žaloby kárně stíhaného advokáta. 4. Stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2016 doplnil odůvodnění ústavní stížnosti (zejména pokud jde o odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu) a navrhl, aby ústavní stížnost - pro případ, že by se IV. senát chtěl odchýlit od předchozí relevantní judikatury Ústavního soudu - byla předložena plénu Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. II. 5. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "soud prvního stupně") sp. zn. 22 C 15/2012 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 6. Stěžovateli bylo dne 21. 12. 2007 doručeno oznámení předsedy kontrolní rady ČAK JUDr. Jana Mikše jako kárného žalobce podle § 46 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že podal na stěžovatele kárnou žalobu, na základě které stěžovateli hrozila sankce vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Následně nařízená ústní jednání byla opakovaně odročována k žádostem stěžovatele a současně, byť ve vyšší míře, z důvodů na straně kárné komise. Ústní jednání kárného senátu ČAK se konalo v nepřítomnosti stěžovatele dne 19. 11. 2010, kdy kárný senát provedl všechny listinné důkazy a poté rozhodl o zproštění stěžovatele kárné žaloby v plném rozsahu, neboť bylo prokázáno, že kárný skutek se nestal. Dne 3. 5. 2011 se stěžovatel vzdal práva na odvolání a kárné řízení skončilo dne 28. 5. 2011, kdy zprošťující kárné rozhodnutí nabylo právní moci. 7. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení odškodnění ve výši 365 920 Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel požadoval po žalované zaplacení částky 61 608 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou kárného řízení, zaplacení částky 293 392 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v kárném řízení, a dále náhrady škody ve výši 10 920 Kč, která spočívala v nákladech řízení, které vynaložil za právní zastoupení v souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v kárném řízení. 8. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 6. 2013 č. j. 22 C 15/2012-143 dovodil odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu a za škodu a žalobě částečně vyhověl. Dle výroku I byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 90 920 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 23. 12. 2011 do zaplacení ročně ve výši 7,75 %. V části požadující zaplacení 275 000 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního řízení, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím". Soud prvního stupně tak shledal analogii kárného řízení s řízením trestním, pokud vedlo ke stejnému výsledku, tedy ke zproštění obžaloby. 9. Pokud šlo o nárok na náhradu škody spočívající v účelně vynaložených nákladech na obhajobu, uplatněný podle § 8 a 31 zákona č. 82/1998 Sb., soud prvního stupně konstatoval, že "žalobci škoda v požadované výši vznikla a stalo se tak v příčinné souvislosti s vynaložením nákladů za účelem zrušení nezákonného rozhodnutí". I pokud šlo o nároky na náhradu nemajetkové újmy, nahlížel soud prvního stupně na kárné řízení vedené ČAK jako "na trestní řízení sui generis a na kárný senát (kárnou komisi ČAK) ve smyslu § 33 odst. 1 a § 47 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. jako na soud ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemusí nutně rozumět jurisdikční orgán klasického typu, integrovaný do struktury obecných soudů". Z uvedených důvodů použil soud prvního stupně kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., odpovídající čl. 6 Úmluvy. 10. K odvolání stěžovatele a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 35 Co 447/2013-188 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I, kterým soud prvního stupně přiznal stěžovateli částku 40 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nepřiměřenou délkou kárného řízení. Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Soud prvního stupně však spis s tímto dovoláním nepředložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu a vydal v pořadí druhý rozsudek ze dne 23. 5. 2014 č. j. 22 C 15/2012-270, kterým žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 60 920 Kč s příslušenstvím, co do částky 243 392 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. 11. K odvolání stěžovatele i žalované vydal odvolací soud v pořadí druhý - v záhlaví citovaný a ústavní stížností napadený - rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo shodně s rozhodnutím soudu prvního stupně založeno na právním závěru, že právní základ nároku žalobce na satisfakci za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, je třeba posoudit na základě analogie s judikaturními závěry ohledně trestního řízení