IV.ÚS 364/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 364/08 ze dne 10. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnost Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, Valdštejnské nám. 3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 34, České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2007 č. j. 5 Co 2370/2007-193, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2007 č. j. 10 C 258/2006-163, takto: I. V řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 364/08, které bylo přerušeno usnesením Ústavního soudu ze dne 23. července 2008 se pokračuje. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že náhrada nákladů právního zastoupení, která mu byla napadenými rozhodnutími přiznána, neodpovídá náročnosti a odpovědnosti poskytnuté služby. Předmětem sporu byl objekt zámek Hluboká nad Vltavou, jehož hodnota se pohybuje v řádu miliard až desítek miliard korun českých a 581.824 m2 lukrativních pozemků v jedné z nejlukrativnějších oblastí naší republiky. Podle jeho názoru soudy nesprávně vyložily ustanovení § 5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška o paušální náhradě"). Podle uvedeného ustanovení ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, činí sazba odměny, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti, 20.000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že se spor týkal 26 nemovitostí, přičemž tato skutečnost nebyla soudy při rozhodování o nákladech řízení nijak zohledněna. Tím soudy porušily kogentní normu, kterou vyhláška o paušální náhradě je. Stěžovatel považuje za nepřijatelný výklad uvedeného ustanovení způsobem, jak to učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézací i odvolací soud. Ten mu sice přisvědčil, že není stanovena sazba pro případy řízení o žalobách na určení vlastnického práva k více nemovitostem, ale za správný označil názor soudu prvního stupně, že za jednu nemovitost je nutno považovat i více nemovitostí, které jsou zapsány na jednom listu vlastnictví. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za nedostačující, neboť soud nevyložil, proč je takové nemovitosti nutno posuzovat jako celek i při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel dále připomíná, že na straně vedlejší účastnice A. P. nejsou žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by neměla platit náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Poukazuje také na fakt, že vedlejší účastnice vede již téměř 20 let řadu soudních sporů, v jejichž rámci se domáhá vydání majetku, který patřil JUDr. A. S., a činí tak i poté, co Ústavní soud přijal stanovisko publikované pod č. 477/2005 Sb. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, kdy u A. P. je shledáván nedostatek legitimního očekávání, že by mohla vlastnické právo v uvedeném soudním řízení nabýt. II. Ústavní soud dotazem na kancelář Okresního soudu v Českých Budějovicích zjistil, že vedlejší účastnice A. P. napadla výše uvedená rozhodnutí dovoláním (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2007, č. j. 5 Co 2370/2007-193), jeho přípustnost dovolatelka dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Nejvyšší soud o věci nerozhodl a v souzené věci stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně probíhalo řízení o dovolání vedlejší účastnice A. P. u Nejvyššího soudu. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 23. července 2008 č. j. IV. ÚS 364/08-14, řízení o ústavní stížnosti přerušil. Právní zástupkyně stěžovatelky přípisem ze dne 18. srpna 2008 sdělila, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. července 2008 (28 Cdo 1570/2008-255) odmítl dovolání a v příloze zaslala kopii rozhodnutí. Za dané situace může Ústavní soud dále pokračovat v řízení a projednat ústavní stížnost stěžovatele. III. Ústavní soud před vlastním posouzení merita ústavní stížnosti nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti se zabýval zejména otázkou, zda je stěžovatel, který je státní příspěvkovou organizací, osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Zvažoval přitom, zda může být osoba, jejíž právní subjektivita se odvíjí od státu, vůbec nadána ústavně garantovanými základními právy. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Při hledání odpovědi na otázku, zda stěžovatel je k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, vyšel Ústavní soud ze své dosavadní judikatury. Podle té Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li, jakožto právnické osoby, stranou soukromoprávního sporu. V takových případech lze stát a od něj odvozené subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 14, a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 62). Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subjektů, které nejsou nadány svobodnou vůlí, ale při svém jednání musejí činit to, co jim ukládá zákon, v situaci, kdy vykonávají určité atributy veřejné moci, je však ze své podstaty, jakožto prostředek ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu, vyloučena. Vzhledem k postavení stěžovatele v předchozích řízeních před obecnými soudy a k obsahu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatele lze považovat za osobu oprávněnou k podání předmětné ústavní stížnosti. Ústavní soud přistupuje k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, publikován na www.judikatura.cz). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz. nález sp. zn. III. ÚS 607/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 39). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo. Po zvážení námitek stěžovatele a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran nerespektování kogentní normy, konkrétně shora citovaného ustanovení vyhlášky o paušální náhradě. Tak tomu však není. Oba soudy při svém rozhodnutí o stanovení výše náhrady nákladů řízení z uvedeného ustanovení vycházely. Stěžovatel ovšem nesouhlasí s výkladem tohoto ustanovení v tom smys