IV.ÚS 3653/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 N 118/65 SbNU 553 Aplikace zásady souladu výkonu práv s dobrými mravy v řízení o vyklizení bytu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 5. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010 sp. zn. 56 Co 171/2010, které byly vydány v řízení o žalobě na vyklizení bytu směřující proti stěžovatelce a jejím rodinným příslušníkům, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě, Křižíkova č. 2628/19, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 ze dne 21. září 2011 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010 sp. zn. 56 Co 171/2010 se zrušují. Odůvodnění Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 412/2008, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě, Křižíkova 2628/19 (vyčleněného z původního družstva SBD Poruba), směřující proti stěžovatelce, jejímu v průběhu řízení zemřelému manželovi V. K., její dceři L. F. a zeti A. F. S., pro vyklizení bytu v žalobě označeného, umístěného v domě, který nyní vlastní žalobce, jehož společnými nájemci (členy původního družstva SBD Poruba i následně členy žalobce) byli stěžovatelka s manželem. Žalobce svou žalobu na vyklizení stěžovatelky a jejího manžela opíral v podstatě o tvrzení, že tito užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť jejich nájemní poměr zanikl, když jim dal výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku - neplacení nájemného a neohlášení stavebních úprav v bytě. Přitom žaloba stěžovatelky a jejího manžela o neplatnost dané výpovědi, podaná podle § 711 odst. 5 citovaného zákona, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006 ze dne 7. 2. 2008, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 595/2008 ze dne 7. 11. 2008. (Stejně tak i zbývající žalovaní užívají byt bez právního důvodu, neboť své právo bydlení v daném bytě odvozovali od práv prvých dvou žalovaných.) Z dalšího spisu týkajícího se totožných účastníků, spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že žaloba stěžovatelky a jejího manžela o neplatnost výpovědi z nájmu předmětného bytu byla soudem prvního stupně zamítnuta pro opožděnost (§ 711 odst. 3 občanského zákoníku). Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 595/2008 ze dne 7. 11. 2008 jako věcně správný potvrzen. K dovolání stěžovatelky byly oba uvedené rozsudky soudů prvního a druhého stupně dne 15. 7. 2010 zrušeny rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2076/2009. Dovolací soud ve svém tehdejším rozhodnutí uvedl, že právní posouzení věci soudy prvního a druhého stupně je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť soudy nebraly v úvahu změnu žaloby, o níž také nerozhodly, a v důsledku toho i nadále žalobu považovaly za žalobu podle § 711 odst. 5 občanského zákoníku. V řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jež jsou nyní napadena ústavní stížnosti, rozhodl soud prvního stupně (č. l. 197) tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu stěžovatelkou (a dalšími žalovanými) zamítl. Z provedeného dokazování akcentoval usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 119/2001 ze dne 7. 10. 2002, které poté, co bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 45/2003, nabylo právní moci dne 20. 8. 2004 a jímž byla uložena k návrhu stěžovatelky, jejího manžela a několika dalších nájemníků domu žalobci povinnost učinit prohlášení vlastníka předmětné budovy ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), s tím, že uvedené vykonatelné rozhodnutí žalobce stále ignoruje, a to přes vedené exekuční řízení, snaží se tak převedení bytových jednotek do osobního vlastnictví (o které žádali manželé K. již právního předchůdce žalobce) oddálit. Soud prvního stupně tak na základě uvedeného a dalšího dokazování dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu je v příkrém rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť pokud by žalobce řádně dostál svým závazkům a splnil povinnost pravomocně mu soudem uloženou a učinil prohlášení vlastníka budovy, pak s ohledem na zájem žalovaných o převedení bytu do osobního vlastnictví by se právní postavení obou stran zásadním způsobem změnilo. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce změněn v záhlaví označeným rozhodnutím krajského soudu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že byla-li žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. 5. 2006 pravomocně zamítnuta, nelze se platností citované výpovědi v daném řízení zabývat, a uzavřel, že nájemní poměr stěžovatelky k předmětnému bytu tak v důsledku výpovědi, jež jí byla doručena dne 29. 5. 2006, skončil uplynutím výpovědní lhůty k 31. 8. 2006. Jelikož, jak dále odvolací soud v rozhodnutí uvedl, eventuální splnění povinnosti žalobce učinit prohlášení vlastníka budovy předmětného domu podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. nemůže již nic změnit na jejím postavení bývalé nájemkyně bytu, které svědčí nyní toliko právo v bytě bydlet do uplynutí stanovené vyklizovací lhůty, neshledal důvody pro odepření práva žalobce na vyklizení předmětného bytu na základě § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a proto rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobcem a stěžovatelkou změnil tak, že žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku vyhověl (v poměru k žalovanému manželu stěžovatelky, který zemřel, řízení zastavil, a pokud jde o žalované dceru a zetě stěžovatelky, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v něm - obdobně jako nyní v ústavní stížnosti - především (a mimo jiné) namítala, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 32 C 281/2006 a jej potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 42 Co 595/2008 zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 2076/2009 ze dne 15. 7. 2010, a tudíž dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu "pozbývá významu, když neexistuje právní titul, a to pravomocný rozsudek o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu". Opětovně také poukázala na to, že žalobce celá léta nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu ukládající mu povinnost učinit prohlášení vlastníka, a vážným způsobem tak zasahuje do jejích práv, s tím, že pokud by to učinil, změnilo by se zásadním způsobem právní postavení obou stran, proto byl podle ní také správný postup soudu prvního stupně, který žalobu zamítl za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku Dovolací soud následně svým rozsudkem v záhlaví označeným a napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky zamítl. Jak patrno z podrobného zdůvodnění jeho rozhodnutí, dovolání stěžovatelky považoval za přípustné, nikoliv však již za opodstatněné. Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl podle posouzení dovolacího soudu užit opodstatněně proto, že stěžovatelka v dovolání, pokud poukazovala na okolnost, že Nejvyšší soud v související věci o určení neplatnosti výpovědi svým rozsudkem ze dne 15. 7. 2010 zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 32 C 281/2006 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 42 Co 595/2008, uplatnila tzv. "skutkové novoty"; přitom přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se tak stěžovatelce podle dovolacího soudu nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu a s přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovodil, že za této situace musí obstát rovněž právní názor odvolacího soudu, že její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil uplynutím výpovědní lhůty k 31. 8. 2006. Z tohoto právního názoru pak dále dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, potvrzujícího odvolacím soudem dále ve