IV.ÚS 3653/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3653/19 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolické farnosti Teplá, sídlem Masarykovo náměstí 7, Teplá, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 1313/2019-226 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 4 Co 127/2018-183, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 19 C 22/2017-155 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v řízení o vydání věci (o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, ze dne 16. 1. 2017, č. j. SPU 652700/2016/129/Beš) rozhodl o vydání konkrétních pozemků v katastrálním území Mnichov u Mariánských Lázní stěžovatelce (jako žalobkyni) (výrok I), a nahradil tak zde označené správní rozhodnutí, kterým bylo podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), rozhodnuto o nevydání těchto pozemků (výrok II), uložil každému z vedlejších účastníků (jako účastníkům daného řízení) zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 17 553,05 Kč (výrok III). 3. K odvolání vedlejších účastníků i stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I a výroku II v části týkající se vydání jednoho z pozemků (p. č. 1397/2) zrušil a řízení o žalobě podle § 222a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I), ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že se v této části správní rozhodnutí nenahrazuje (výrok II). Dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení před krajským soudem každému ve výši 1 500 Kč (výroky III a IV) i řízení odvolacího ve výši 1 600 Kč a 600 Kč (výroky V a VI). Vrchní soud dospěl k závěru, že sporné pozemky nejsou původním majetkem podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., protože je stěžovatelčin právní předchůdce (Katolická fara v Mnichově) pozbyl před rozhodným obdobím (tj. před datem 25. 2. 1948) na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud výše označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, stěžovatelce uložil zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a rozhodl, že mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí se náhrada těchto nákladů nepřiznává. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl zkoumat tvrzenou nicotnost konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Mariánských Lázních ze dne 24. 10. 1947 a nepřihlédl k tomu, že daný majetek nesplňoval základní podmínky dekretu č. 108/1945 Sb., nezohlednil existenci důkazů, z nichž vyplývá, že stát po roce 1945 nepovažoval pozemky za konfiskované a uznával jejího právního předchůdce jako vlastníka, a proto ani neposuzoval, zda byly podrobeny postupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), (dále jen "zákon č. 46/1948 Sb."), kterýžto postup byl prokázán a představuje majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. 6. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak dle stěžovatelky trpí ústavněprávním deficitem spočívajícím v tom, že odmítl posuzovat nicotnost konfiskačního výměru. V této souvislosti se dovolává ustálené judikatury, přičemž cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 770/02 (U 28/33 SbNU 495) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1393/97 (R 9/1999 civ.), načež uzavírá, že samotná absence takového posouzení porušuje právo na "spravedlivý proces". Pro nicotnost konfiskačního výměru pak dle stěžovatelky mají existovat pádné důvody. Jednak na jejího právního předchůdce nebylo možné dekret č. 108/1945 Sb. vztáhnout, jednak nebyly splněny podmínky podle jeho ustanovení § 1 odst. 1 č. 1, 2 a 3. Z toho dovozuje, že nebylo možné daný majetek konfiskovat a pravomoc k takovému postupu nebyla přiznána žádnému orgánu státní správy; v této souvislosti pak stěžovatelka cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96. 7. Další ústavněprávní deficit dle stěžovatelky vznikl s ohledem na opomenutí a extrémně nepřiléhavé hodnocení důkazů týkajících se odnětí pozemků postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. a projevů, dle nichž stát uznával pozemky za nekonfiskované. V této souvislosti tvrdí, že konfiskace nebyla ve skutečnosti provedena, když stát předmětný majetek převzal až v 50. letech 20. století postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., přičemž poukazuje na výměr Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 18. 3. 1953, kterým bylo rozhodnuto o odkupu pozemků a který označuje jejího právního předchůdce za vlastníka, jakož i na další konkrétní listiny, které jej takto označují. Navíc její právní předchůdce byl do roku 2001 podle katastru nemovitostí i pozemkové knihy vlastníkem pozemků p. č. 127 a st. 60/1, které byly explicitně uvedeny jako konfiskované, a po dobu údajné konfiskace byl na příslušné knihovní vložce rovněž veden jako vlastník její právní předchůdce. Až do 1. 1. 1951 byl přitom význam knihovního stavu zásadní. Konstrukce obecných soudů, že tomu bylo omylem, považuje stěžovatelka za projev jednostranného formalistického přístupu, přičemž namítá, že projevy státu při výkupu pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb. nejsou nějakým ojedinělým excesem, a dále poukazuje na odlišný přístup Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 a odmítá argument Nejvyššího soudu, že se její právní předchůdce proti konfiskačnímu výměru nebránil ve správním řízení, s tím, že s ohledem na jeho nicotnost k tomu neměl důvod. 8. Konečně stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřihlédly k restituční povaze věci. Odvolává se zde na restituční judikaturu Ústavního soudu, resp. z ní plynoucí imperativ in favorem restitutionis, přičemž upozorňuje, že i komunistická státní moc v rozhodném období uznávala vlastnické právo jejího předchůdce, a odmítá, aby současná soudní praxe na její věc nahlížela méně příznivě než v totalitním období. Dle stěžovatelky její právní předchůdce byl subjektem veřejného práva, jehož majetek nemohl být podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován. Zde se stěžovatelka dovolává doktrinálního výkladu Františka Weyra a Františka Kopa a dále právního názoru Zemského národního výboru v Praze vyjádřeného v oběžníku ze dne 22. 11. 1945 a stanovisek Ministerstva školství a osvěty ze dne 10. 11. 1945 a 8. 1. 1946, jakož i usnesení vlády ze dne 10. 12. 1945 a dalších, načež vyvozuje, že pokusem o konfiskaci správní orgán vybočil ze své pravomoci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní