IV.ÚS 3655/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3655/18 ze dne 27. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 25 Cdo 1749/2018-352, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2017 č. j. 56 Co 600/2016-291 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. října 2016 č. j. 23 C 567/2010-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Templová 747/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně mělo dojít k zásahu do jeho majetku v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také byl porušen zákaz libovůle rozhodování garantovaný čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 23 C 567/2010 se podává, že tento soud rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal na vedlejší účastnici (jako žalované) zaplacení částky 331 306 Kč s příslušenstvím a dále uložení povinnosti hradit mu počínaje dnem 1. 1. 2012 měsíční náhradu ušlého zisku ve výši 9 310 Kč do 65 let věku nebo do přiznání nároku na starobní důchod (výrok I), a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 147 136 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť stěžovateli nárok na náhradu škody, resp. na pojistné plnění z titulu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2011) a po pracovní neschopnosti v podobě měsíční renty (za období od 1. 1. 2012 do budoucna) podle § 445 až 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nevznikl. Odůvodnil to tím, že stěžovatelem udávané poškození páteře, kyčlí a levého kolene (resp. tímto onemocněním způsobená pracovní neschopnost) nemá souvislost s úrazem, k němuž došlo při dopravní nehodě dne 23. 10. 2001, zaviněné V. S., při níž zemřela stěžovatelova manželka a stěžovatel i jeho děti byli zraněni, a že ani z hlediska neurologického a psychiatrického není současný stěžovatelův zdravotní stav jednoznačným následkem této nehody, neboť stěžovatel se se svými psychickými problémy léčil nepravidelně, léčbu přerušoval, k léčení se dostavoval sporadicky, nedodržoval léčebné režimy a termíny kontrol. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů "prvostupňového" řízení ve výši 20 000 Kč, a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 10 000 Kč. Krajský soud rovněž uzavřel, že ortopedické problémy nesouvisí s dopravní nehodou, ale jsou spojeny s degenerativními změnami, neshledal ani příčinnou souvislost mezi jeho zdravotním stavem z psychiatrického pohledu a dopravní nehodou, přičemž za zásadní považoval to, že stěžovatel od roku 2005 zcela rezignoval na odbornou psychiatrickou léčbu, a tudíž nemůže tvrdit, že jeho psychický stav v rozhodném období byl přes podstoupenou neúspěšnou léčbu nepříznivý, a zcela ho tak vyloučil z možnosti podnikat či pracovat formou závislé činnosti. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí ve svém podání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a proto dospěl k závěru, že jeho dovolání trpí vadou, pro kterou v něm nelze pokračovat (blíže viz sub 11). II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že především krajský soud rozhodl nepředvídatelně, resp. překvapivě, když učinil od okresního soudu odlišné skutkové a právní závěry, a to v rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně má jít o diagnostikování nemoci až v roce 2008, jak plyne z "ústavního" znaleckého posudku Psychiatrického centra Praha z roku 2010. Závěr, že rezignoval na odbornou léčbu, je v nesouladu s tím, že psychické onemocnění bylo u něho shledáno až v roce 2008. Dle stěžovatele nemůže obstát ani závěr okresního soudu, že není dána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a jeho zdravotním stavem, přičemž namítá, že odvolací a dovolací soudy takové "překvapivé stanovisko" nepřezkoumávaly. 6. Krom toho stěžovatel nepovažuje napadené rozhodnutí (pozn.: zřejmě krajského soudu) za řádně odůvodněné. Znovu zmiňuje údajně rozdílný pohled na posouzení zcela totožných skutkových zjištění, přičemž tvrdí, že na to nemohl nijak reagovat, neboť mu nebyl dán prostor k vyjádření zejména ohledně odlišného hodnocení příčinné souvislosti, přičemž se dovolává mj. nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 537/06 (N 140/46 SbNU 357). Obecným soudům vytýká tzv. přepjatý formalizmus s tvrzením, že absence zmíněné příčinné souvislosti je v rozporu se závěry výše označeného znaleckého posudku, resp. že závěry krajského soudu jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a (neúplně) provedeným dokazováním. Řádné odůvodnění předpokládá, že z něho vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tomuto předpokladu však rozhodnutí obecných soudů neodpovídají, zejména nejsou nijak hodnoceny skutkové okolnosti týkající se zjištění nemoci až v roce 2008 a - v návaznosti na to - následného vývoje a prognózy zdravotního stavu, s nimiž má být dle stěžovatelova názoru v extrémním nesouladu závěr krajského soudu, že rezignoval na odbornou léčbu. Znovu poukázal na znalecké zjištění depresivní poruchy a dále na její nesnadnou ovlivnitelnost jakoukoliv léčbou. Stěžovatel také namítl, že se obecné soudy nijak nezabývaly (pozn.: zřejmě provedenými důkazy či důkazními návrhy), resp. řádně neodůvodnily neprovedení celé řady důkazů, které opakovaně navrhoval, konkrétně pak mělo jít o důkaz výše uvedeným znaleckým posudkem, jakož i o doplnění tohoto posudku. 7. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že věc byla přidělena senátu 32 Cdo, a až po několika měsících došlo ke změně tohoto senátu na senát 25 Cdo. Tuto změnu stěžovatel považuje na nepřípustnou a neodůvodněnou, přičemž předpokládá, že se prvně uvedený senát jeho věcí meritorně zabýval, aniž by shledal jakékoliv formální závady, a to na rozdíl od senátu 25 Cdo, který rozhodl "nedůvodně ryze formalisticky". Stěžovatel se přitom odvolává na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319) a ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, (přinejmenším) směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodová