IV.ÚS 3664/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3664/15 ze dne 30. 8. 2016 N 159/82 SbNU 505 Doručování odvolání účastníka řízení protistraně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 30. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 ve věci ústavní stížnosti Evy Žídkové, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem, se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavní princip rovnosti účastníků řízení založený čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015 č. j. 17 C 438/2013-88 v odvoláním napadeném výroku o náhradě nákladů řízení. II. 2. Z obsahu napadeného rozhodnutí, ústavní stížnosti i připojeného spisu Okresního soudu v Karviné vyplývá, že v dědickém řízení po zůstaviteli Stanislavu Bartoszovi byla mj. synovi zůstavitele Davidu Bartoszovi uložena povinnost podat proti závětnímu dědici, tj. stěžovatelce, žalobu na určení, že je dědicem a účastníkem dědického řízení, neboť podle listiny o vydědění ze dne 21. 9. 2011 zůstavitel svého syna vydědil ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015 č. j. 17 C 438/2013-88 bylo určeno, že žalobce David Bartosz je dědicem po zůstaviteli Stanislavu Bartoszovi a také je účastníkem dědického řízení po tomto zůstaviteli, dále bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelce bylo uloženo, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatila České republice na nákladech řízení částku 600 Kč. 4. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 150 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka měla zájem se se žalobcem dohodnout a finančně se s ním vypořádat. Žalobce však zmařil uzavření mimosoudní dohody tím, že přes opakované výzvy soudu nepředložil doklady o tom, co skutečně platil na úhradu dluhů po zemřelé matce, které měl podle dědického rozhodnutí platit jeho otec. Nemohlo tak dojít k mimosoudní dohodě účastníků, kdy by byla respektována vůle zemřelého otce a zároveň by žalobce dosáhl svého, tj. úhrady dluhů, které měl údajně on sám za otce platit. Soud dále přihlédl k tomu, že žalovaná (stěžovatelka) o důvodech vydědění nic nevěděla a jen chtěla respektovat vůli zůstavitele. 5. Krajský soud rozsudek okresního soudu v odstavci II výroku změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 36 837 Kč a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 1 875 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádné mimořádné důvody, které by byly zvláštního zřetele hodné pro použití § 150 o. s. ř.; nelze přehlédnout postoj žalované a to, že žádné důvody pro použití tohoto ustanovení jí nebyly tvrzeny. III. 6. Stěžovatelka namítá, že jí odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) nebylo doručeno odvolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu, o jeho podání se tak dozvěděla teprve doručením napadeného usnesení krajského soudu. Uvedeným postupem jí odvolací soud odňal možnost se s argumenty žalobce v odvolání uvedenými seznámit a vyjádřit se k nim, případně realizovat svá další procesní práva. Odvolacím soudem tak byla zkrácena na svých procesních právech, neboť došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10 ze dne 8. 4. 2010 (N 81/57 SbNU 85) a sp. zn. II. ÚS 2969/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 56/76 SbNU 773). 7. Stěžovatelka dále uvádí, že předmětem řízení bylo v podstatě určení neexistence důvodu vydědění učiněného zůstavitelem, přičemž v tomto rozsahu stěžovatelka ani neznala (a ani nemohla znát) všechny okolnosti a motivy, které vedly zůstavitele k učinění tohoto úkonu. V zásadě tak pouze mohla - ve shodě se soudním komisařem - konstatovat, že žalobce byl zůstavitelem vyděděn, a tedy není jeho dědicem, dokud nebude soudem určeno jinak. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že byla "vtažena" do řízení o určení dědického práva, resp. automaticky se stala jeho účastníkem, a nezavdala příčinu k žalobě. K jejímu podání byl žalobce vyzván soudem, a tak za této situace jí nelze uložit povinnost náhrady nákladů řízení o určení dědické práva. K tomuto stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 851/07 ze dne 11. 6. 2009 (N 139/53 SbNU 731), z něhož vyplývá, že náklady řízení plní dvě významné funkce, a to funkci preventivní a funkci sankční, přičemž i funkci sankční je tedy třeba vnímat jen jako povinnost účastníka nahradit náklady, jejichž vznik zapříčinil. 8. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. IV. 9. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v řízení před odvolacím soudem k žádnému porušení práv zaručených Listinou nedošlo. 10. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřil, ani nedoložil plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 11. Protože vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice. V. 12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. 14. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo. 15. V předmětné věci napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 16. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. 17. Nicméně rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení, a proto i na tuto komponentu řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je konkretizován v ustanovení § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)]. Pro ostatní soudy z něj vyplývá mj. povinnost