IV.ÚS 3670/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3670/17 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CF FLOP s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, 638 00 Brno, IČ: 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 1493/8, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2014 č. j. 10 Co 25/2014-88 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. srpna 2013 č. j. 28 Nc 6201/2005-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a za účasti Petra Krejčího, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 28. listopadu 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost CF FLOP s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatelka namítá porušení článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Usnesením ze dne 19. srpna 2013 č. j. 28 Nc 6201/2005-49, Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "soud prvního stupně") dle § 52 e. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil exekuci, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 16. června 2005 č. j. 28 Nc 6201/2005-5a, na majetek Petra Krejčího (dále jen "povinný") a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení. 2) Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka (oprávněná) odvolání, v němž namítala (vedle dalšího), že soudní exekutor v projednávané věci neprokázal, že povinný nemá žádný majetek a příjmy, a proto nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. 3) Usnesením ze dne 29. dubna 2014 č. j. 10 Co 25/2014-88 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") výrok soudu prvního stupně o zastavení exekuce potvrdil. Ve zbytku, tj. co do výroků o nákladech exekučního řízení, jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4) Odvolací soud - po přezkoumání odvoláním napadeného usnesení - dospěl k závěru, že na základě dosavadních zjištění exekutora nic nenasvědčuje tomu, že by povinný v průběhu exekuce disponoval konkrétním majetkem postižitelným exekucí (což netvrdila ani oprávněná v rámci odvolání). Stran námitky oprávněné o případném postihu mzdy či pohledávky manželky povinného na účtu u banky odvolací soud připomněl, že postup dle ustanovení § 262a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, lze aplikovat jen v případě exekucí zahájených a vedených dle procesních předpisů účinných od 1. ledna 2013. Protože exekuční řízení bylo v dané věci zahájeno v roce 2005, není takový postup možný a soudní exekutor nepochybil, jestliže neučinil žádná šetření ke zjištění majetku manželky povinného. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu původního soudního exekutora JUDr. Jiřího Fišera, Exekutorský úřad Nový Jičín, jakož i soudu prvního stupně, neboť má za to, že jejich procesní postup v projednávané věci vykazuje řadu nepřesností a pochybení, která prý mají ústavní přesah. Dle stěžovatelky soudní exekutor v období let 2005 až 2013 ničím neprokázal, že povinný nemá majetek a příjmy. Naopak je stěžovatelka přesvědčena, že pravým důvodem podání podnětu k zastavení exekuce byla obava soudního exekutora z toho, že stěžovatelka "požaduje u Ministerstva spravedlnosti odškodnění za průtahy v této 8 roků trvající nečinnosti a bezvýslednosti." Současně stěžovatelka namítá, že soudní exekutor si ponechal jí složenou zálohu ve výši 5 000 Kč, aniž by ji jakkoliv vyúčtoval. Stěžovatelka dále podrobně rozvádí tvrzená pochybení soudního exekutora a soudu prvního stupně, poukazuje na skutečnost, že napadené usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla exekuce zastavena, jí původní soudní exekutor nedoručil a učinil tak až jeho nástupce dne 25. září 2017 po urgenci soudu prvního stupně. Konečně stěžovatelka soudnímu exekutorovi vytýká, že ignoroval i její návrh ze dne 14. února 2013 na změnu exekutora. Dále stěžovatelka předestírá dílčí argumenty stran tvrzené nepřiměřené délky exekučního řízení a ústavně nekonformního postupu obecných soudů, spočívajícího v údajné libovůli při jejich rozhodování a nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelka ústavní stížností jednak napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zastavena exekuce a dále snáší řadu námitek proti postupu soudního exekutora, v němž spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv. Stran tvrzení stěžovatelky o nesplnění podmínek pro zastavení exekučního řízení je třeba říci, že Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Ústavní soud přezkoumal argumentaci obecných soudů stran posouzení splnění předpokladů pro zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (ve spojení s § 52 e. ř.), tedy že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Závěry obecných soudů přitom neshledal jakkoliv excesivními, natož svévolnými. Již soud prvního stupně uvedl, že dle zjištění soudního exekutora povinný nemá žádný majetek a nepracuje, resp., že se soudnímu exekutorovi jeho zaměstnavatele nepodařilo dohledat. Stěžovatelka, byť se zastavením exekuce nesouhlasila, nenavrhla, jakým způsobem má exekutor v exekuci pokračovat, popřípadě neuvedla, kde by měl být povinný zaměstnán. Po seznámení s obsahem exekutorského spisu soud prvního stupně uzavřel, že soudní exekutor činil v dané věci standardní kroky, směřující ke zjištění majetku povinného, avšak bezvýsledně. Stěžovatelka s podnětem soudního exekutora na zastavení exekuce nesouhlasila, ale nenavrhla žádné konkrétní kroky, které soudní exekutor měl učinit a opomenul. Za takové situace dle soudu prvního stupně nezbylo, než exekuci zastavit. Odvolací soud se s hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožnil a připomněl dílčí zjištění učiněná soudním exekutorem v průběhu exekuce. Soudní exekutor v letech 2007, 2009 a 2010 opětovně prováděl šetření s cílem zjistit postižitelný majetek povinného, avšak bezvýsledně. Zaměstnavatel povinného nebyl zjištěn ani na základě komunikace s příslušnou zdravotní pojišťovnou povinného, dle sdělení úřadu práce nebyl povinný veden jako uchazeč o zaměstnání a nebyla mu ani poskytována podpora v nezaměstnanosti. Proti povinnému bylo ke dni 17. 2. 2012 evidováno 11 exekucí, přičemž