IV.ÚS 3677/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3677/10 ze dne 13. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavních stížností Z. V. a J. O., obou zastoupených Mgr. Janem Maškem, advokátem, AK se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 čj. 4 Tdo 933/2010-3174, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 čj. 11 To 46/2009-2992 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2008 čj. 50 T 3/2007-2834 takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavními stížnostmi předanými k poštovní přepravě dne 20. 12. 2010, resp. 31. 12. 2010, domáhali se Z. V. (dále jen "první obviněný", případně "první stěžovatel") a J. O. (dále jen "druhý obviněný", případně "druhý stěžovatel") zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 50 T 3/2007. Stěžovatelé v ústavních stížnostech zmínili v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") ze dne 22. 10. 2010, nicméně jeho zrušení v petitu výslovně nenavrhli. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí nalézacího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení ze dne 15. 1. 1997 IV. ÚS 58/95, Sb. n. u., sv. 7, str. 331). Ústavní soud současně připomíná obecné pravidlo své judikatury, podle kterého je vždy nezbytné posuzovat spravedlivost řízení v jeho celku. Při uplatňování procesních pravidel pak je třeba zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu s požadavkem spravedlivosti řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k neuplatňování procesních podmínek upravených zákonem. Jelikož v projednávaném případě stěžovatelé označili rozhodnutí o posledním prostředku, mohl je Ústavní soud vzít v úvahu a ústavní stížnosti neodmítl jako nepřípustnou. Dne 12. 1. 2011 Ústavní soud dle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o spojení podaných ústavních stížností ke společnému řízení z důvodu hospodárnosti, jež bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 3677/10. II. Z ústavních stížností, vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 50 T 3/2007 a připojeného spisu III. ÚS 379/10 vyplývají následující skutečnosti. Dne 6. 8. 2008 nalézací soud prvního i druhého obviněného (spolu s dalšími obviněnými) uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a odsoudil prvního obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a druhého obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dne 18. 9. 2009 odvolací soud k odvolání prvního i druhého obviněného (a dalších obviněných) a státní zástupkyně v neprospěch obviněných, při nezměněném výroku o vině u těchto obviněných, rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 8. 2008 zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a ve zrušené části nově rozhodl mj. tak, že prvního obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a druhého obviněného k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a šesti měsíců, pro jejichž jejich výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dne 22. 9. 2010 dovolací soud mj. dovolání prvního i druhého obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2009 odmítl. Dne 23. 11. 2010 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 379/10 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost V. G., jednoho ze spoluobviněných v trestní věci nalézacího soudu sp. zn. 50 T 3/2007, směřující proti stejným rozhodnutím jako nyní projednávané ústavní stížnosti. III. První stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "tedy práva označovaná souhrnně jako právo na spravedlivý proces, včetně práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny ... ." Stěžejní důkazy proti němu, tj. odposlechy telefonních hovorů, označil za nezákonně získané, neboť příslušný soudní příkaz nebyl dle jeho přesvědčení náležité odůvodněn. Dále tvrdil, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů "trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry"; orgánům činným v trestním řízení vytkl, že mu jako cizozemci žijícímu v České republice "až na výjimky neumožnily účast na řízení v jeho rodném jazyce." Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nezákonnost odposlechů jeho telefonní stanice v důsledku nedostatečně odůvodněného soudní příkazu k odposlechu; poukázal na nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 a tvrdil, že postup soudu byl porušením čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Listiny. Dále tvrdil porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu in dubio pro reo i zásady zákazu tzv. deformace důkazů, jako jednoho z principů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu; poukázal na nález ze dne 7. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05. Porušení práva na řádný proces spatřoval také v nepřipuštění jím navrhovaných důkazů a poukázal na nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05. IV. Nalézací soud ve vyjádření k oběma ústavním stížnostem uvedl, že se necítí být oprávněn jakkoliv posuzovat konkrétní výtky v nich obsažené, domáhají-li se jimi stěžovatelé odlišného hodnocení důkazů, případně stěžují-li si na deformaci důkazů nebo na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Konstatoval, že první stěžovatel v hlavním líčení k dotazu nalézacího soudu na potřebu tlumočníka uvedl, že ovládá český jazyk a tlumočníka v řízení nepotřebuje; toto jeho vyjádření učiněné v přítomnosti jeho obhájce je zaprotokolováno. Proto je s podivem, že se ústavní stížností domáhá svých procesních práv, jichž se předtím výslovně zřekl. Stěžovatelé k vyjádření nalézacího soudu k ústavním stížnostem ve stanovené lhůtě repliku nepodali. V. Ústavní soud shledal obě ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces přihlédnutím k nezákonně získaným odposlechům Oba stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy akceptovaly proti nim směřující nezákonně získané důkazy, tj. odposlechy telefonních hovorů; jejich nezákonnost spatřovali v údajné absenci náležitého odůvodnění příkazu soudce k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.). Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy, sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska trestního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost", a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahu tohoto porušení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, stížnost č. 5935/02, dostupný na http://www.echr.coe.int). Předpokladem takového postupu ovšem je, že stěžovatelé vyčerpali veškeré procesní prostředky k nápravě tvrzených nezákonností při dokazování, zejména toto údajné porušení namítali v hlavním líčení případně v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (pokud již dříve nevyužili možnosti podat stížnost vyplývající z ust. § 88 odst. 8 tr. řádu, byla-li jim dostupná). Z ústavních stížností ani odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2009 Ústavní soud nezjistil jakékoliv náznaky toho, že stěžovat