IV.ÚS 3678/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013 N 218/71 SbNU 557 Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Matějky, právně zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Hajšmanem, Perlová 9, P. O. BOX 181, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 22 Co 222/2012-20, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady občanského soudního řízení ve sporu o úhradu regulačního poplatku ve zdravotnictví. I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 22 Co 222/2012-20 zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 22 Co 222/2012-20 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Výše citovaným usnesením městského soudu byla stěžovateli výrokem I uložena povinnost zaplatit Fakultní nemocnici v Motole na náhradě nákladů řízení částku 6 920 Kč a výrokem II bylo stěžovateli uloženo zaplatit fakultní nemocnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960 Kč. 4. Stěžovatel byl v období od 10. 6. 2010 do 11. 6. 2010 hospitalizován ve fakultní nemocnici. Za tento pobyt vznikla stěžovateli povinnost uhradit regulační poplatek ve výši 60 Kč. Stěžovatel tuto částku uhradil dne 11. 6. 2010. Na základě úhrady regulačního poplatku byla vydána stěžovateli zdravotnická dokumentace, což je běžnou praxí fakultní nemocnice. Stěžovatel tedy neshledal důvodným ponechat si o zaplacení částky 60 Kč potvrzení, jelikož se jednalo o částku bagatelní. Bez předchozí výzvy k zaplacení regulačního poplatku podala fakultní nemocnice elektronický platební rozkaz, ve kterém se domáhala zaplacení 60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 6 920 Kč. Elektronickým platebním rozkazem byla stěžovateli následně uložena povinnost zaplatit 60 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 1 592 Kč. Stěžovatel vědom si neunesení důkazního břemene nepodal proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor a ihned po jeho vydání uhradil dlužnou částku. Fakultní nemocnice se odvolala proti výši nákladů řízení, přičemž namítala pochybení soudu prvního stupně při postupu jejich vyčíslení. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 6 920 Kč. Tento svůj závěr odůvodnila vedlejší účastnice tím, že stěžovatel neuhradil dlužnou částku i přes opakovanou výzvu, a nemocnice tak byla nucena vynaložit poměrně vysokou částku na úhradu soudního poplatku a nákladů právního zástupce. Tento závěr se jeví stěžovateli jako neopodstatněný, neboť před podáním elektronického platebního rozkazu stěžovatel k úhradě dlužné částky vyzván nebyl. Vedlejší účastnice toto své tvrzení před odvolacím soudem nijak nedoložila, a soud tak založil své rozhodnutí pouze na základě tvrzení, které fakultní nemocnice uvedla, aniž by požadoval jeho prokázání. Stěžovatel se domnívá, že v rozhodnutí odvolacího soudu je obsažen prvek svévole a napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. 5. Odvolací soud při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá civilní sporné řízení. Tato zásada by však neměla být uplatňována automaticky, neboť soud by měl vždy především zkoumat, zda v daném případě neexistují jiné rozhodné skutečnosti, které mohou podstatným způsobem ovlivnit přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Stanovení nákladů řízení by mělo odpovídat především povaze, délce, náročnosti řízení a dále rozsahu poskytovaných služeb v rámci skutečného průběhu projednávané věci. Navíc je třeba brát na zřetel charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení. Odvolací soud se uvedenými okolnostmi náležitě nezabýval a vycházel ze skutečností, které nebyly v soudním řízení dostatečně prokázány. 6. Dále se městský soud nezabýval tím, jakým způsobem se fakultní nemocnice svého nároku domáhala, tzn. vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který je typickou formulářovou žalobou, v níž se mění pouze identifikační údaje žalovaného a předmět řízení. V souvislosti s uvedeným stěžovatel uvádí, že ke dni podání ústavní stížnosti je evidováno u Obvodního soudu pro Prahu 4, Prahu 8, Prahu 9 a Prahu 10 celkem 94 žalob podaných formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, v nichž JUDr. Balcar zastupuje fakultní nemocnici. Podle náhledu stěžovatele se tak v projednávaném případě jedná spíše o administrativní úkon než o úkon právní služby. Odvolací soud také nevzal v potaz, že se jednalo o bagatelní věc, čímž došlo k porušení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů řízení, neboť náhrada nákladů řízení několikanásobně převyšuje předmět řízení. Postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za nezákonný také z toho důvodu, že se nezabýval tím, zda aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Výše nastíněný postup odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 a 36 Listiny. 7. Závěrem stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou např. rozhodnutími sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423), I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), III. ÚS 594/07 ze dne 23. 10. 2007 (N 168/47 SbNU 211). III. 8. Městský soud v Praze, co by účastník řízení, svého práva vyjádřit se k předmětné ústavní stížnosti nevyužil. 9. Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti ve svém relativně obsáhlém vyjádření k věci uvedla, že se jedná v podstatě o bagatelní spor, a z podstaty věci tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V souvislosti s tím odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). K nákladovému výroku vedlejší účastnice uvedla, že problematika nákladů nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Zásah do základních práv a svobod by mohl být dán pouze v případě specifické kvality a značné intenzity vad nákladového výroku. Podle názoru vedlejší účastnice není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance. Stejně tak nelze v předmětném případě hovořit ani o zneužití práva na zastoupení. Vedlejší účastnice je poskytovatelem zdravotních služeb a není subjektem, který by skupoval bagatelní pohledávky, aby tak získával zisk z přisouzených nákladů řízení. Ze zákona o veřejném zdravotním pojištění poskytovateli zdravotních služeb vyplývá jednoznačná povinnost vybrat regulační poplatek od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce. Při neplnění této povinnosti může být poskytovateli zdravotních služeb uložena pokuta až do výše 1 mil. Kč. S ohledem na množství vedených soudních sporů a množství pacientů (řádově statisíce ročně) nelze po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat, aby sama vedla se svými dlužníky veškerá soudní řízení a pokryla tak mimo svoji primární agendu také vymáhání soudních poplatků. Řešené spory o regulační poplatky přitom nelze bez dalšího vést bez kvalifikované právní pomoci, neboť se zpravidla jedná o řízení, kde odvolání není přípustné. Vedlejší účastnici by tak neměla být kladena k tíži ta skutečnost, že se nechá v dané věci zastoupit advokátem. V konkrétním případě přitom nelze odhlížet od skutečnosti, že stěžovatel byl vyzván k dobrovolnému splnění dluhu, a to výzvou ze dne 22. 9. 2010, viz poštovní podací arch. Pokud bychom přiznanou výši nákladů řízení odvíjeli vždy od výše dluhu, pak by věřitelé byli finančně postiženi za hájení svých práv, a to i za situace, kdy požadované náklady právního zastoupení odpovídají nákladům reálně vynaloženým. Takový důsledek považuje vedlejší účastnice za neudržitelný. Stěžovatel svým jednáním zapříčinil