IV.ÚS 3680/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3680/18 ze dne 20. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace TML Investment, s. r. o., sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 32 Cdo 1076/2018-502, rozsudku Městského soudu v Praze ze 2. října 2017 č. j. 24 Co 57/2017-461 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. ledna 2017 č. j. 42 C 344/2015-400, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Expobank CZ a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka podala žalobu podle V. části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou se domáhala toho, aby soud znovu rozhodl o jejím soukromoprávním sporu, a to tak, aby rozhodl o povinnosti obchodní korporace Expobank CZ, a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana (dále jen "žalovaná"), zaplatit jí částku 1 000 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 11. 2014 do zaplacení, dále částku 900 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 1. 2015 do zaplacení, dále částku 439 890 USD se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 1. 2015 do zaplacení. Stěžovatelka svůj nárok odůvodnila tak, že koncem srpna 2013 bylo z účetních závěrek za rok 2012 zjištěno, že jeden z jednatelů stěžovatelky M. H. v letech 2010 až 2013 neoprávněně a nestandardně převáděl z prostředků stěžovatelky finanční prostředky ve výši přes 500 000 000 Kč panu S. K. a propojeným subjektům, tj. obchodním korporacím XX a XY, které jsou v úpadku. Tyto finanční prostředky nebyly stěžovatelce nikdy vráceny. Činnost M. H. a S. K. je předmětem trestního řízení. Z bankovního účtu stěžovatelky vedeného u žalované byly poskytnuty dne 6. 1. 2011 společnosti XX, finanční prostředky ve výši 1 000 000 EUR a dne 22. 6. 2011 S. K. finanční prostředky ve výši 900 000 EUR a 439 890 USD. Škodu tak představuje částka, kterou porušením svých zákonných a smluvních povinností umožnila žalovaná H. zaslat z účtu stěžovatelky vedeného u žalované shora uvedené částky. Stěžovatelka tvrdila, že jestliže by žalovaná nerezignovala na plnění svých povinností, ke škodě by nedošlo. Podezřelé transakce nebyly pro účet stěžovatelky obvyklé, postrádaly ekonomický důvod a žádná z podezřelých transakcí nebyla nahlášena Ministerstvu financí, žalovaná nepřezkoumávala zdroje peněžních prostředků, neprovedla kontrolu podezřelých. Rozhodnutí finančního arbitra je nesprávné, nemá podklad v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelné, neobsahuje odůvodnění, pouze konstatování, které se nevypořádává s argumentací stěžovatelky. Práva stěžovatelky tak byla dotčena. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 1. 2017 č. j. 42 C 344/2015-400 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud vzal podle § 250e odst. 2 o. s. ř. za základ svého rozhodnutí skutková zjištění učiněná v průběhu správního řízení před finančním arbitrem. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu u žalované, neboť jednak neshledal, že by se žalovaná dopustila protiprávního jednání, když žádnou ze stěžovatelkou uváděných transakcí nebylo možno hodnotit jako podezřelý obchod podle § 18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů a za druhé uvedl, že by (i v případě, že by některá transakce byla vyhodnocena jako podezřelý obchod a oznámena Finančnímu analytickému útvaru) nebyla dána příčinná souvislost, neboť takové jednání by "automaticky" nevedlo k zamezení (popř. zmírnění) škody. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2017 č. j. 24 Co 57/2017-461 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nenaplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu vzniklou stěžovatelce. 5. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 1076/2018-502 odmítnuto (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že spočívalo-li rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vedla k zamítnutí žaloby, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí městského soudu současně založeno, se při vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech stěžovatelky, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka dostála své povinnosti uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze formulací otázky, zda žalovaná porušila právní povinnosti. Městský soud se však ztotožnil s obvodním soudem nejen v tomto závěru, ale též v závěrech, že stěžovatelce nevznikla škoda a že mezi vznikem tvrzené škody a tvrzeným porušením právní povinnosti není (nebyla by) příčinná souvislost. Každý z těchto tří závěrů obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody, závěr o tom, že škoda nevznikla, však stěžovatelka nezpochybnila vůbec a závěr o absenci příčinné souvislosti nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. (neuvedla i to, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání). Ani případná nesprávnost v řešení stěžovatelkou předložených otázek, vztažených výlučně k samotnému porušení právní povinnosti, by za těchto okolností nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu či jeho změnu, proto tyto otázky nejsou již z tohoto důvodu způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Je přitom třeba zdůraznit, že toliko k tvrzenému porušení právní povinnosti žalované se vztahují též obě stěžovatelkou předložené otázky procesního práva (otázka, kterou ze stran tíží důkazní břemeno, a otázka tzv. opomenutých důkazů), které měl městský soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud dále obsáhle vypořádal s dalšími tvrzeními stěžovatelky obsaženými v jejím dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť Nejvyšší soud neměl zákonný důvod pro odmítnutí jejího dovolání. Vytýká mu, že své rozhodnutí založil na nesprávném závěru o nedostatečnosti rozsahu dovolání, že se nezabýval zásadním procesním pochybením soudů nižších stupňů a že své rozhodnutí postavil na tom, že stěžovatelka nenapadla určité závěry městského soudu, které ovšem napadnout nemohla. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vznesl nesplnitelný požadavek, aby napadla a právně polemizovala se závěry, které soudy nižších stupňů vůbec nezaujaly, protože se domnívaly, že jsou (podle stěžovatelky) nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou absence příčinné souvislosti, a jestliže by se jí věnovaly, nešlo by o otázku právní, nýbrž skutkovou, proti níž by dovolání přípustné nebylo. Nesouhlasí s postupem obecných soudů, které převzaly skutková zjištění finančního arbitra, přestože je stěžovatelka zpochybňovala. Dále podotýká, že soudy odmítly provést jí navrhované důkazy s naprosto nedostatečným odůvodněním, čímž z těchto důkazů učinily důkazy opomenuté. Zdůvodnění neprovedení