IV.ÚS 3685/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3685/17 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Josefa Šolleho, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2017 č. j. 20 Co 215/2017-108 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. ledna 2017 č. j. 10 C 72/2010-93, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 27. listopadu 2017 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Josef Šolle (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných články 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zároveň došlo k porušení principu závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 1982 sp. zn. 1 T 75/82, byl Josef Šolle uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 1 písm. b) tr. zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Ve výkonu trestu odnětí svobody byl Josef Šolle od 12. srpna 1982 do 10. prosince 1982. Rozsudkem ze dne 4. října 1994 sp. zn. 2 Tz 21/93 Vrchní soud v Praze shora označený rozsudek (a související rozhodnutí) zrušil a rozhodl o zproštění Josefa Šolleho obžaloby daným skutkem dle § 226 písm. b) tr. řádu. Usnesením ze dne 30. června 2008 sp. zn. 1 Rt 2/2007 Okresní soud v Českých Budějovicích následně prohlásil účast Josefa Šolleho na soudní rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). 2) Dne 12. května 2009 Josef Šolle (žalobce) požádal Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nezákonným zbavením osobní svobody, které vyčíslil na 50 000 Kč (nešlo o jediný nárok uplatněný žalobcem vůči žalované). Žalovaná dopisem ze dne 14. ledna 2010 žalobci sdělila, že jím uplatněný nárok nemá oporu v zákoně o soudní rehabilitaci, a proto jej neuznává. 3) Žalobou ze dne 14. června 2010 žalobce uplatnil shora popsaný nárok vůči žalované u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Obvodní soud nejprve žalobu rozsudkem ze dne 8. února 2011 č. j. 10 C 72/2017-17, v plném rozsahu zamítl, avšak tento rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), který věc postoupil sobě samému, jakožto věcně příslušnému soudu a posléze vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku. Protože žalobce soudní poplatek i přes výzvu neuhradil, rozhodl městský soud usnesením ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 o zastavení řízení, přičemž jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58, potvrdil. 4) Proti shora uvedeným rozhodnutím o zastavení řízení a o zrušení rozsudku obvodního soudu a postoupení věci podal žalobce ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 29. března 2016 sp. zn. I. ÚS 1618/15 (jenž je veřejnosti, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, dostupný na webové stránce http://nalus.usoud.cz/) vyhověl. Ústavní soud přisvědčil závěrům žalobce o nesprávném právním posouzení obecných soudů stran povinnosti platit soudní poplatek za podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy a věcné příslušnosti soudu prvního stupně ve věci stěžovatele. 5) V návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu následně městský soud zrušil zamítavý rozsudek obvodního soudu, když jeho závěry nemohly obstát ve světle závěrů Ústavního soudu ohledně přímé aplikovatelnosti článku 5 odst. 5 Úmluvy na případy náhrady nemajetkové újmy vzniklé před 18. březnem 1992. 6) Obvodní soud proto znovu rozhodl o žalobě žalobce rozsudkem ze dne 24. ledna 2017 č. j. 10 C 72/2010-93, jímž žalobu opět zamítl s tím, že žalovaná včasně uplatnila důvodnou námitku promlčení nároku žalobce. K odvolání žalobce městský soud rozsudkem ze dne 7. září 2017 č. j. 20 Co 215/2017-108, napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. III. Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti rozporuje právní posouzení obecných soudů ohledně stanovení rozhodného okamžiku pro počítání lhůty pro uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným odnětím svobody, jakož i samotnou délku této lhůty. Je přesvědčen, že v projednávané věci je třeba při určení počátku promlčecí lhůty vycházet z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2008 sp. zn. 1 Rt 2/2007, jímž byla prohlášena jeho účast na soudní rehabilitaci a promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy činí tři roky. Druhý z uvedených závěrů přitom stěžovatel dovozuje jednak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 a nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 823/15, ale i z textu § 33 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Předně Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečně pečlivá, přesvědčivá a argumentačně podložená odůvodnění. Zbývá proto posoudit, zda se závěry obecných soudů přijaté v napadených rozhodnutích neocitají ve zjevné kolizi s dosavadními závěry vyloženými k této problematice Ústavním soudem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07, či ze dne 28. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09). Pouze tehdy by totiž byl případný kasační zásah Ústavního soudu opodstatněn. Stěžovatel v ústavní stížnosti při stanovení délky promlčecí lhůty pro uplatnění svého nároku vychází z dikce § 33 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích, přičemž poukazuje (mimo jiné) i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 823/15. Ústavní soud však musí konstatovat, že daný nález se otázkou promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným odnětím svobody nezabývá. Jinak je tomu v případě usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15, na něž označený nález odkazuje. Ústavní soud zde odmítl konstrukci stěžovatele, dle níž by se v tomto případě náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným odnětím svobody měla promlčecí lhůta počítat dle § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť tato lhůta dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona, tedy nároky na odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti státu"] je tak jediným vnitrostátním předpisem, na němž lze žalovanou náhradu za nemajetkovou újmu založit (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2762/15, ze dne 22. října 2015 sp.