IV.ÚS 369/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 369/24 ze dne 17. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023 sp. zn. 13 Co 277/2023, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 55 odst. 7 až 13 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 25. 8. 2023, přechodného ustanovení v části druhé čl. IV. bod 11 zákona č. 286/2021 Sb., dále části třetí zákona č. 214/2022 Sb. o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, čl. II zákona č. 255/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 2 spočívající v části "3 500 Kč", § 14 odst. 1 spočívající v části "500 Kč", § 14 odst. 3 spočívající v části "50 Kč", § 15 odst. 2 spočívající v části "50 Kč", § 13 odst. 6 spočívající v části "1 500 Kč", § 13 odst. 3 spočívající v části "1 750 Kč" vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), a proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení tvrzením, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13. 4. 2011 č. j. 64 EXE 754/2011-12, pověřen vedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné - vedlejší účastnice, proti povinnému vedlejšímu účastníkovi, ve výši 3 429 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 9. 8. 2023 č. j. 203 Ex 11951/11-41, stěžovatel v souladu s § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuci zastavil; podle § 55 odst. 13 exekučního řádu určil náklady zastavené bezvýsledné exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.) a povinnost uhradit je v plné výši uložil povinnému (výrok IV.). 3. Městský soud napadeným usnesením rozhodoval pouze o nákladových výrocích a potvrdil usnesení stěžovatele ve výroku III., ve výroku IV. jej změnil tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, a změnil výrok V. o nákladech oprávněné. Soud konstatoval, že nákladová pravidla obsažená ve třetí a čtvrté větě § 55 odst. 13 exekučního řádu svědčí zcela jednoznačně o tom, že jde o speciální a komplexní úpravu, jež neposkytuje jakýkoliv prostor pro aplikaci obecné úpravy v § 89 exekučního řádu. Pokud podle § 55 odst. 13 exekučního řádu právo soudního exekutora na náklady zastavené exekuce zaniká v rozsahu přesahujícím složenou zálohu, byl postup soudního exekutora v posuzované věci contra legem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel brojí proti napadenému usnesení městského soudu, přičemž ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení části zákona a jiného právního předpisu podle § 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu; dovozuje, že ústavní stížnost v posuzovaném řízení svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. 5. V první části stěžovatel svými námitkami brojí proti napadenému usnesení městského soudu. Stěžovatel přitom nevytýká přímo městskému soudu, že by ve věci rozhodl nezákonně. Jeho rozhodnutí však označuje za protiústavní, neboť aplikované právní předpisy jsou v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu blíže srov. další text). Městský soud měl podle stěžovatele namísto zákonné úpravy rozhodovat v souladu s ústavním pořádkem, resp. nálezy Ústavního soudu [například nález ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 191/18 (N 97/94 SbNU 203), nález ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Dílčí námitky stěžovatele směřují též proti tomu, že soud nevzal v úvahu, že mu nepřísluší náhrada za úkony spojené se zastavením exekuce ve výši 750 Kč plus DPH, neboť vydal rozhodnutí o zastavení exekuce dne 9. 8. 2023, tedy v době před účinností zákona č. 255/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 255/2023 Sb."). Následně však stěžovatel (naopak) tvrdí, že soud mu měl náhradu za zastavení "marné" exekuce přiznat, neboť v době jeho rozhodování byl již zákon č. 255/2013 Sb. účinný. Pakliže tak neučinil, porušil základní právo stěžovatele garantované v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. 6. V dalším textu stěžovatel svou argumentaci směřuje již k návrhům na zrušení zákona a zrušení jiného právního předpisu podle § 64 zákona o Ústavním soudu. 7. Stěžovatel předně navrhuje zrušení § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu a části třetí zákona č. 214/2022 Sb. o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, spolu s § 10 upravujícím přechodná ustanovení zákona č. 214/2022 Sb. Uvádí, že konstrukce určení výše nákladů exekuce (i jejich zániku) v § 55 odst. 13 exekučního řádu je v rozporu s principy, na kterých je vystavěn exekuční řád (tj. úplatnost a nezávislost). Zákonodárce přijetím napadené právní úpravy podle stěžovatele narušil Ústavním soudem aprobovanou ústavně souladnou konstrukci míry, přiměřenosti a vyváženosti podnikatelského rizika soudního exekutora a zásluhovosti jeho nároku na náklady exekuce vzhledem k vynaložené námaze [například nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363), stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; č. 94/2007 Sb.) a další]. Pakliže má dojít k zániku nároku na náhradu nákladů exekuce podle § 55 odst. 13 exekučního řádu, je podle stěžovatele přijatá právní úprava v rozporu s čl. 11 Listiny. Vlastnické právo soudního exekutora může zaniknout nebo být omezeno jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu ze strany státu; jakýkoli opačný přístup je v rozporu s ústavním pořádkem. Napadaná úprava podle stěžovatele ohrožuje ekonomickou stabilitu celého exekutorského stavu a oprávněné zájmy účastníků řízení ("podfinancovaný úřad" nebude nikdy schopen v zákonem předpokládaném rozsahu, rychlosti a kvalitě k výkonu exekuční činnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že ani zastavením exekuce jeho vlastnické právo k pohledávce nákladů exekuce nezaniklo, resp. může zaniknout, až okamžikem, kdy mu bude státem vyplacena náhrada nákladů exekuce. K tomu však dosud nebyl vytvořen adekvátní právní rámec. 8. V další části návrhu se stěžovatel domáhá zrušení čl. II zákona č. 255/2023 Sb.; brojí proti výši a podmínkám přiznání náhrady za úkony spojené se zastavením exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu. Namítá, že náhrada ve výši 750 Kč bez DPH představuje pouhou čtvrtinu nákladů vyčíslených Exekutorskou komorou ČR. Upozorňuje opakovaně též na to, že uvedená částka není náhradou nákladů exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu, ale jde o zvláštní náhradu nákladů za konkrétně vymezenou agendu. Nadto tato náhrada soudnímu exekutorovi nenáleží v případě, že úkony podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu sice vykonal, ale k zastavení exekuce nakonec pro stanovisko oprávněného nedošlo. Brojí též proti tomu, že soudní exekutor nemá nárok na paušální náhradu za zastavení exekuce, nevydá-li usnesení o zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu do dvanácti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebo ode dne, v němž byly splněny podmínky pro zastavení exekuce. Stěžovatel je přesvědčen, že za daných podmínek a vzhledem k enormnímu počtu dotčených řízení si stát musel být od počátku vědom, že pro soudní exekutory je zastavení tak vysokého počtu exekucí ve stanovené lhůtě nesplnitelné; v důsledku nedodržení lhůty nebudou mít soudní exekutoři nárok na náhradu v podstatné části řízení. Stěžovatel proto dovozuje, že stanovení