IV.ÚS 3690/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3690/12 ze dne 21. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1. J. Ř., 2. J. Ř. a 3. A. Ř., všech zastoupených JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, AK se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2012 č. j. 3 To 105/2012-6553 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2012 č. j. 1 T 8/2012-6251 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným osobně dne 24. 9. 2012 se J. Ř.(dále též jen "obviněný"), J. Ř. st. a A. Ř. (rodiče obviněného; všichni dále též jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zajištění peněžitých prostředků jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti, "neboť jimi bylo porušeno jejich právo zakotvené v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod." II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 13. 4. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného a dalších šesti osob pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž měli způsobit České republice škodu ve výši 421 073 111 Kč. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011 byl obviněný vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) , b), c) tr. řádu. Dne 17. 6. 2011 Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, u obviněného změnilo vazební důvody tak, že byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, když vazební důvod dle § 67 písm. b) tr. řádu na jeho straně pominul. Usneseními Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011 a 18. 10. 2011 byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu, vyslovení dohledu probačního úředníka nad obviněným a přijetí peněžité záruky ve výši 1.000.000 Kč. Dne 10. 11. 2011 Krajský soud v Brně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011 a 18. 10. 2011 zrušil a soudu uložil o věci znovu jednat a rozhodnout. Dne 25. 1. 2012 Městský soud v Brně rozhodl, že přijetí peněžité záruky je přípustné a její výši určil v částce 3 000 000 Kč se splatností do 8. 2. 2012, jež byla prodloužena usnesením ze dne 10. 2. 2012. Peněžitá záruka ve výši 1 000 000 Kč byla složena dne 14. 10. 2011 a zbývající část ve výši 2 000 000 Kč dne 22. 2. 2012. Dne 29. 2. 2012 Městský soud v Brně obviněného opětovně propustil z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu, vyslovení dohledu probačního úředníka nad obviněným a přijetí peněžité záruky ve výši 3 000 000 Kč, čímž došlo k nahrazení důvodů vazby dle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dne 29. 3. 2012 Krajský soud v Brně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012 zrušil, písemný slib obviněného a nabídku dohledu probačního úředníka nad obviněným nepřijal. Dne 10. 5. 2012 Krajský soud v Brně usnesením podle § 79f ve spojení s § 79a odst. 1 tr. řádu zajistil jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti peněžité prostředky ve výši 2 000 000 Kč a ve výši 1 000 000 Kč vedené na účtech Městského soudu v Brně jako splátky peněžité záruky. V odůvodnění mj. uvedl, že částku 2 000 000 Kč složili rodiče obviněného bez uvedení zdroje těchto prostředků. Z výpisu z katastru nemovitostí se přitom podává, že od 16. 2. 2012 na základě smlouvy o zřízení zástavního práva vázne k zajištění pohledávky ve výši 2.000.000 Kč na pozemku parc. č. 755/38 a parc. č. 755/52 zástavní právo ve prospěch společnosti STAVHOLD, a. s., Přerov, a jeví se tak možným, že vlastníci těchto nemovitostí, tj. manželé Ř., prostředky ke složení kauce získali právě touto cestou, což nabývá významu při vědomí toho, že usnesením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2012 došlo (dosud nepravomocně) k zajištění těchto nemovitostí jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti a přinejmenším do rozhodnutí stížnostního soudu, tj. Vrchního soudu v Olomouci, je tak na místě zajistit peněžní prostředky důvodně pocházející ze zajištěných nemovitostí tak, aby nebyl smysl původního zajištění zmařen. Částka 1.000.000 Kč dle tvrzení složitelů sestávala z částky 500 000 Kč (úspory rodičů obviněného) a z částky 500 000 Kč, jež dle vyjádření obviněného pocházela z vrácené půjčky od společnosti APOLONIA INVEST. V rámci finančního šetření bylo zjištěno, že jediným zdrojem příjmů rodičů byly jejich starobní důchody; šetřením na finančních úřadech pak bylo zjištěno, že daň z příjmů u těchto osob evidována nebyla, vyjma daně z nemovitosti. Vyhodnocením pohybu na jejich bankovních účtech bylo zjištěno, že složení kauce se na nich nijak neprojevilo. Příjmy rodičů obviněného tak za pravděpodobný zdroj složené kauce označit nelze. Lze však doložit, že na účet otce obviněného byla dne 15. 8. 2011 převedena částka 410 000 Kč, z níž částku 400 000 Kč následující den jmenovaný vybral a vzhledem k datu složení kauce dne 14. 10. 2011 je důvodné se domnívat, že větší část složené kauce může z takového zdroje pocházet. To je podstatné při vědomí, že výše uvedenou částku na účet otce obviněného převedla společnost APOLONIA INVEST, s. r. o., jejíž jedinou jednatelkou je I. K., jež je jako spoluobviněná v téže trestní kauze společně s obviněným stíhána. Většinovým akcionářem této společnosti je pak obviněný společně s další společně stíhanou osobou, tj. obviněným P. V. Ohledně částky 500 000 Kč složené obviněným bylo zjištěno z prohlášení obchodní společnosti APOLONIA INVEST, s. r. o., že tato v postavení dlužníka splatila obviněnému dne 30. 9. 2011 splátku dluhu ve výši 120 000 Kč a dne 13. 10. 2011 splátku dluhu ve výši 380 000 Kč. Vyjádření obviněného ze dne 5. 12. 2011, že u uvedené společnosti mu vázne dosud ještě více peněz, avšak ta není schopna toho času dluh zaplatit, bylo v rozporu s vyjádřením E. F. jednající v právním zastoupení I. K., jakožto jednatelky společnosti APOLONIA INVEST, s. r. o. ze dne 12. 4. 2012 v tom smyslu, že společnost obviněnému nedluží ničeho. K požadavku orgánů činných v trestním řízení údajná smlouva o půjčce mezi obviněným a uvedenou společností rovněž předložena nebyla. Z uvedených skutečností Krajský soud v Brně uzavřel, že ačkoliv nelze nutně učinit závěr, že uvedené finanční prostředky, jež byly původně použity na peněžitou záruku, jsou výnosem z trestné činnosti, neznamená to nemožnost tímto způsobem postupovat, když v daném případě postačí pouze vyšší stupeň pravděpodobnosti, který soud v daném případě shledal. Dne 13. 8. 2012 Vrchní soud v Olomouci stížnosti obžalovaného a stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2012 zamítl. Mimo jiné konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k výnosu finančních prostředků z trestné činnosti, jsou obsaženy ve velmi rozsáhlém listinném materiálu obsaženém v přílohách trestního spisu, z jejichž obsahu vychází veškerá argumentace napadeného usnesení nalézacího soudu. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo zakotvené v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudy obou stupňů zasáhly do jejich majetkových práv způsobem, který nebyl v souladu se zákonem. Poukázali na zákonnou úpravu peněžité záruky v trestním řádu a tvrdili, že zajištění peněžních prostředků původně poskytnutých jako peněžitá záruka bylo rozporné se zákonem, zejména ustanoveními § 73a a 79f tr. řádu. Zdroje finančních prostředků poskytnutých jako peněžitá záruka soudu věrohodně doložili, ten však zcela svévolně rozšířil zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 79f tr. řádu na jakékoliv peněžní prostředky blíže neurčeného okruhu osob. Svévoli stěžovatelé spatřovali také v tom, že stížnostní soud o jejich stížnosti rozhodl až po třech měsících nedůvodné nečinnosti, čímž mnohonásobně překročil lhůtu stanovenou v § 146a odst. 1 písm. g) tr. řádu. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. K tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož "[s]tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví", jemuž koresponduje článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož "[s]tátní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon", Ústavní soud uvádí, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají; jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně a jichž se lze dovolávat pouze nepřímo ve spojení s jinými konkretizovanými základními právy [srov. nález ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 403/03 (N 9/40 SbNU 75)]. Ústavní soud není vázán právní kvalifikací, kterou věci přis