IV.ÚS 3690/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3690/14 ze dne 11. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Fialy, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem AK Fousek, Masarykovo náměstí 83, 294 21, Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. 28 Cdo 187/2013-224 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012 č. j. 13 Co 327/2010-205, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Okresní soud Brno - venkov (dále též soud prvního stupně) uložil stěžovateli (ve sporu před obecnými soudy žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni (bývalé partnerce stěžovatele) částku 495 500 Kč a nahradit jí náklady řízení. Soud vyšel z toho, že stěžovatel a žalobkyně v době svého partnerského vztahu nabyli kupní smlouvou do podílového spoluvlastnictví se shodnými podíly pozemek za kupní cenu 991 000 Kč, kterou se zavázali uhradit každý rovným dílem. Částku 400 000 Kč uhradila žalobkyně z výnosu překlenovacího úvěru a částku 591 000 Kč uhradil otec žalobkyně. Polovinu kupní ceny, tedy žalovanou částku 495 500 Kč, tak otec žalobkyně zaplatil namísto stěžovatele. Soud dále dovodil, že vzhledem k úmrtí otce žalobkyně připadla po dodatečném projednání dědictví jedna polovina jeho pohledávky za stěžovatelem (tj. částka 247 750 Kč) manželce zůstavitele (matce žalobkyně) z titulu vypořádání společného jmění manželů a druhá polovina připadla žalobkyni. Matka žalobkyně následně postupní smlouvou postoupila svoji část pohledávky za stěžovatelem žalobkyni, přičemž žalobkyně o této skutečnosti stěžovatele informovala. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že otec žalobkyně plnil za stěžovatele to, co po právu (tj. na základě uzavřené kupní smlouvy) měl stěžovatel plnit sám, neboť za něj uhradil polovinu kupní ceny předmětného pozemku. Uvedeným postupem se tak stěžovatel na úkor otce žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně pohledávku za stěžovatelem nabyla dílem z titulu dědictví a dílem z titulu postoupení pohledávky od své matky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je v projednávaném řízení aktivně věcně legitimovanou. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení nároku, kterou uplatnil stěžovatel, neboť stěžovatel se bezdůvodně obohatil teprve poté, kdy nabyl právních účinků vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí, tj. dnem 12. 7. 2005. Jelikož žalobkyně podala žalobu dne 9. 7. 2007, tj. ve dvouleté promlčecí době ve smyslu ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný v rozhodné době (dále jen "občanský zákoník"), nemohlo dojít k promlčení takto uplatněného nároku. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 13 Co 327/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s tvrzením stěžovatele ohledně obsahu dohody uzavřené mezi ním a otcem žalobkyně. Odvolací soud tak doplnil dokazování a dospěl k závěru, že šlo o inominátní smlouvu, na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, a to za podmínky, že v případě rozchodu stěžovatele a žalobkyně připadne ekvivalent jím poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně). Jestliže otec žalobkyně plnil na základě této smlouvy část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, nemohlo se v okamžiku poskytnutí plnění, ani v okamžiku nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele jednat o bezdůvodné obohacení stěžovatele. Z obsahu shora popsané inominátní smlouvy tak podle odvolacího soudu vyplývá, že si otec žalobkyně vymínil vrácení plnění poskytnutého na kupní cenu za stěžovatele pro případ, že se stěžovatel se žalobkyní rozejdou. Takové ujednání posoudil odvolací soud jako rozvazovací podmínkou. Jestliže se stěžovatel se žalobkyní rozešli v březnu 2006, došlo podle odvolacího soudu k naplnění rozvazovací podmínky a tedy ke zrušení smlouvy, na základě které otec žalobkyně poskytl předmětné plnění, tj. odpadl právní důvod uvedeného plnění. Stěžovateli tak dle odvolacího soudu z titulu bezdůvodného obohacení vznikla povinnost převést do vlastnictví žalobkyně jemu náležející jednu polovinu předmětného pozemku a neučinil-li tak, povinnost zaplatit jí částku, kterou uhradil otec žalobkyně jako kupní cenu pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele. Soud uzavřel, že i s ohledem na odlišný počátek běhu promlčení doby k promlčení nedošlo, přičemž zároveň formuloval právní závěr, že pro stavení promlčecí doby, ani pro výsledek řízení, není rozhodné, zda žalobkyně byla nositelkou hmotného práva, jež uplatnila u soudu již v době podání žaloby, nýbrž rozhodné je to, zda jí svědčila aktivní věcná legitimace v době rozhodování soudu o jejím nároku. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné z důvodu, že by rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem měnícím rozsudek soudu prvého stupně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále "o. s. ř."), ačkoli tento dovolací důvod stěžovatel uplatňoval s tvrzením, že sice bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, než o jaké se opíral rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud neshledal relevantní ani další dovolací důvody uplatňované stěžovatelem, namítající procesní pochybení odvolacího soudu. Dovolací soud se nad rámec závěrů o nepřípustnosti dovolání vyjádřil též k závěru odvolacího soudu, že pro posouzení stavení promlčecí lhůty je relevantní aktivní legitimace žalobkyně v době rozhodnutí, nikoli v době podání návrhu, když uvedl, že z ustanovení § 112 občanského zákoníku plyne, že aby došlo ke stavení promlčecí doby, musí být právo u soudu uplatněno věřitelem, tj. osobou aktivně věcně legitimovanou. Na věc samou to však nemělo podle Nejvyššího soudu vliv, neboť odvolací soud zjistil, že mezi otcem žalobkyně a stěžovatelem byla uzavřena smlouva, na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, a to za podmínky, že v případě rozchodu žalobkyně a stěžovatele připadne ekvivalent otcem žalobkyně poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně). Stěžovatel se tudíž po odpadnutí právního důvodu plnění bezdůvodně obohatil nikoliv na úkor otce žalobkyně, nýbrž na úkor žalobkyně samotné. Aktivní legitimace žalobkyně tak zde v době podání žaloby dána byla a k promlčení nároku nedošlo. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu dospěl ve výsledku ke správnému závěru. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dovolací soud dle stěžovatele vybočil z ústavněprávních mantinelů přepjatě formalistickou interpretací § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když dovodil, že o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu jde v případě, kdy odvolací soud rozhodoval o zcela jiném žalobním skutku, který žalobkyně vymezila teprve v odvolacím řízení, což logicky vylučuje možnost, aby takto vymezený skutkový základ mohl předtím posoudit po právní stránce také soud prvního stupně. Argumentace dovolacího soudu se míjí s důvody předestřenými v dovolání a není dostatečně vyložena a odůvodněna. Podle stěžovatele se dále dovolací soud vypořádal "nadmíru stručně a nepřesvědčivě" s dalšími námitkami, v nichž stěžovatel brojil proti tomu, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval o nově vylíčeném žalobním skutku, aniž byl návrh žalobkyně procesně připuštěn ve smyslu § 95 o. s. ř., postupoval v rozporu s § 213 odst. 5 o. s. ř., neboť přihlížel k novým skutečnostem a důkazům, které žalobkyně uplatnila v rozporu s § 205a a § 211a o. s. ř. Podle stěžovatele není pochyb o tom, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jak předpisů hmotného práva, tak předpisů procesního práva, jestliže jejich aplikace na posuzovanou věc byla pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. U tzv. nenárokových dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak stěžovatel s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dokládá, že dovolání mělo být přípustné. Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014 tvrdí, že dovolací soud byl povinen bez ohledu na přípustnost dovolání zkoumat, zda postupem odvolacího soudu vytýkaným v "procesních námitkách" nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, neboť z čl. 4 Ústavy vyplývá, že všechny obecné sou