IV.ÚS 3692/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3692/10 ze dne 8. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně č. j. 174476/01/303912/2629 ze dne 30. 8. 2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ-110-7044/2001-0107/PH ze dne 3. 10. 2002, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 90/2005-64 ze dne 12. 4. 2006, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 128/2008-113 ze dne 1. 9. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010, takto: I. Řízení o ústavní stížnosti se v části, ve které směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005 a č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008, zastavuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v řízeních před správními soudy uvedených v záhlaví (výrok I.), jakož i porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny zapříčiněné v záhlaví uvedenými rozhodnutími finančních orgánů a správních soudů, a proto všechna tato rozhodnutí zrušil (výrok II.). Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010 a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 (dostupné na http://www.nssoud.cz) bylo zjištěno, že dne 29. 6. 1999 (dle právě citovaných rozhodnutí; odlišně dle ústavní stížnosti stěžovatele dne 28. 6. 1999) byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola zaměřená mimo jiné i na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Po jejím skončení následně Finanční úřad ve Zlíně dne 30. 8. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. j. 174476/01/303912/2629, doměřující stěžovateli na dani z příjmů za uvedené zdaňovací období částku 1.884.113,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. FŘ-110-7044/2001-0107/PH ze dne 3. 10. 2002, které stěžovatel posléze napadl žalobou u krajského soudu. Rozsudkem krajského soudu č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005 byla žaloba zamítnuta, avšak toto rozhodnutí bylo později zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 90/2005-64 ze dne 12. 4. 2006, a to z důvodu nezákonného rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Nový zamítavý rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008 byl rovněž zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem č. j. 2 Afs 128/2008-113 ze dne 1. 9. 2009, tentokrát pro neposouzení otázky prekluze práva na vyměření (doměření) daně. Krajský soud pak svým posledním rozhodnutím ve věci č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 žalobu stěžovatele opět zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatele již byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010 zamítnuta. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval ve třech okolnostech předcházejícího řízení před finančními orgány a správními soudy: v protiústavním zahájení daňové kontroly, v neprovedení navržených výslechů svědků (respektive ve vadách dokazování) a v nepřiměřené délce soudního řízení. Daňová kontrola představovala protiústavní zásah do jeho základních lidských práv a svobod s ohledem na to, že při jejím zahájení mu nebyly správcem daně sděleny žádné konkrétní důvody pro její zahájení; tyto nejsou obsaženy ani v protokolu o ústním jednání při zahájení daňové kontroly. Uvedený závěr, tedy protiústavnost zahájení daňové kontroly při neexistenci, respektive nesdělení konkrétních důvodů pro takový postup dotčenému daňovému subjektu, stěžovatel dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, jímž argumentoval již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy však závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu náležitě nerespektovaly, Nejvyšší správní soud se od nich dokonce výslovně odchýlil, a to aniž by se s nimi dostatečně vypořádal. Tímto postupem obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Protiústavní zahájení daňové kontroly pak mělo za následek, že takto získané důkazní prostředky byly získány nezákonně, a jejich shromážděním a použitím v řízení před finančními orgány a správními soudy tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Protiústavně zahájená daňová kontrola dále nemohla vést ani k zákonnému přetržení prekluzivní lhůty, tudíž k vyměření daně došlo až po jejím marném uplynutí, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces bylo porušeno také postupem finančních orgánů a obecných soudů v souvislosti s dokazováním, když tyto stěžovateli zejména neumožnily provedení důkazů rozhodných k prokázání jeho tvrzení a vyvrácení pochybností správce daně, respektive k prokázání nezákonnosti rozhodnutí finančního ředitelství v soudním řízení. Stěžovatel v obou řízeních navrhoval výslech svědků V. a H., zaměstnanců jednoho ze svých subdodavatelů (KOREX s. r. o.), respektive svého odběratele (Barum Continental s. r. o.), jimiž chtěl prokázat, že v rámci své podnikatelské činnosti prováděl opravy forem na výrobu pneumatik prostřednictvím několika subdodavatelů, přičemž pak uplatňoval náklady odpovídající fakturám od těchto subdodavatelů. Právě tento postup se totiž později stal předmětem pochybností správce daně a výslechy obou svědků mohly tyto pochybnosti rozptýlit. Správce daně je však neprovedl, stejně tak finanční ředitelství v odvolacím řízení, přičemž ani jeden orgán svůj postup nezdůvodnil. Tuto vadu uznal dokonce i krajský soud, nicméně rozhodnutí finančního ředitelství jako nepřezkoumatelné v návaznosti na uvedené zjištění nezrušil. Krom toho krajský soud, podobně jako finanční orgány před ním, nevyhověl shora zmíněným důkazním návrhům stěžovatele, a to s poukazem na značný časový odstup od rozhodného období a nadbytečnost navržených výpovědí, které by nemohly vyvrátit závěry správce daně. S takovým odůvodněním se ovšem stěžovatel nemohl ztotožnit, neboť nelze předvídat, kolik by si toho svědci mohli pamatovat, a časový odstup mu nelze přičítat k tíži. Nelze souhlasit ani s druhým argumentem krajského soudu, který vycházel jen z toho, že se stěžovateli nepodařilo prokázat uskutečnění provedení prací ani jinými důkazními prostředky. Stěžovatel totiž chtěl svá tvrzení prokázat právě těmito důkazy, které by tak změnily stávající důkazní situaci; přitom krajský soud si nemohl být jist, že by se to stěžovateli za pomocí těchto důkazů nepodařilo, byť se mu to jevilo málo pravděpodobným. Navíc byl v řízení před finančními orgány proveden výslech jiného zaměstnance společnosti Barum Continental s. r. o., svědka H., což činí závěr správních soudů o nadbytečnosti výslechu svědka H. nekonzistentním a nedůvodným. Stěžovatel dále kritizoval postup správních soudů při přezkumu rozhodnutí finančního ředitelství i v tom smyslu, že soudy vyšly ze svědeckých výpovědí provedených před finančními orgány, tyto výpovědi tedy neprovedly samy v souladu se zásadou bezprostřednosti, což bylo v rozporu s principem tzv. plné jurisdikce ve správním soudnictví. Navíc až krajský soud provedl řádné hodnocení svědeckých výpovědí provedených před finančními orgány, které je ve svých rozhodnutích samy zhodnotily naprosto nedostatečně. Nedostatečným nadto bylo i samotné provedení výslechů finančními orgány, takže některé otázky zůstaly neobjasněny; některých výslechů se stěžovatel ani nemohl účastnit (přičemž jeden z nich byl proveden dokonce formou místního šetření dožádaným správcem daně), přestože tyto svědecké výpovědi mohly potvrdit jeho tvrzení. V souladu s principy spravedlivého procesu proto v soudním řízení měly být navrhované výslechy náležitým způsobem provedeny znovu anebo mělo být rozhodnutí finančního ředitelství zrušeno. Tak se však nestalo, čímž tedy obecné soudy stěžovateli fakticky znemožnily prokázání jeho tvrzení a porušily jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Li