IV.ÚS 3695/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3695/10 ze dne 1. 8. 2011 N 134/62 SbNU 93 K dokazování v občanském soudním řízení a požadavku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3695/10 ve věci ústavní stížnosti POTRUBÍ, a. s., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010, vydaným v řízení o zaplacení finanční částky jakožto náhrady škody způsobené zatopením stěžovatelčina výrobního areálu. Výrok I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 se ruší. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 149/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaných J. Č. a M. H. (dále jen "žalovaní") zaplacení částky 28 952,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 28 952,05 Kč od 1. ledna 2004 do zaplacení, a stěžovatelce uložil zaplatit náklady řízení žalovaným ve výši 35 302,30 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši, která bude určena v samostatném usnesení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 20 014,80 Kč. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení, které předcházelo vydání v záhlaví citovaných rozhodnutí, po žalovaných domáhala náhrady škody způsobené zatopením jejího výrobního areálu. V řízení před soudem prvního stupně byl vypracován znalecký posudek, ve kterém soudní znalec Ing. K. (dále jen "znalec") uvedl tři příčiny zatopení - 1. nedostatečná údržba drenážního potrubí žalovanými, 2. nevhodné provedení snížení terénu v areálu stěžovatelky a 3. překopnuté drenážní potrubí, ke kterému došlo při výstavbě vodovodu společností Vodárny Kladno-Mělník, a. s. Ve znaleckém posudku i při jednání soudu dne 13. května 2008 znalec jako nejzávažnější označil třetí příčinu. Soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uváděla, že terén nesnižovala a že dle sdělení p. Ch. terén nebyl snižován nejméně od roku 1970, a proto nebylo jasné, zda terén vůbec někdo snížil. K tomuto navrhovala výslech p. Ch., který soud prvního stupně neprovedl. Ani žalovaní přitom netvrdili, že by terén snížila stěžovatelka. Soud prvního stupně pak došel ve svém rozsudku k překvapivému závěru, který nemá podle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování, že škodu si zavinila sama stěžovatelka snížením terénu. Stěžovatelka se domnívá, že závěr soudu, který absolutně nemá oporu v dokazování, zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a ve svém důsledku tak zasáhl její vlastnické právo. Odvolací soud pak tento vytýkaný nedostatek nijak nenapravil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako - správný. To, že příčiny zatopení byly tři, vyplývá podle stěžovatelky z celého textu znaleckého posudku, přičemž sám znalec uvedl při jednání soudu dne 13. května 2008 a dne 3. února 2010, že výše uvedené tři příčiny způsobily zatopení areálu stěžovatelky. Pokud pak znalec při jednání soudu dne 3. února 2010 zároveň uvedl, že kdyby nedošlo ke snížení terénu, nedošlo by k zatopení, má stěžovatelka za to, že znalec mylně vycházel z domněnky, že v době zatopení došlo k intenzivním srážkám a tento svůj závěr vyvodil za situace (pro případ), kdy by došlo k intenzivním srážkám. V daném konkrétním případě však k žádným intenzivním srážkám nedošlo. Naopak v dubnu r. 2003 byly srážky silně podprůměrné, a areál stěžovatelky tak nemohl být zatopen povrchovou vodou. Samo snížení terénu však podle stěžovatelky nezpůsobilo zatopení ani v období intenzivních srážek v srpnu r. 2002. Navržené důkazy dotazem soudu u Allianz pojišťovny, a. s., zda byla hlášena škodní událost způsobená zatopením v roce 2002, a údaji ČHMÚ - srážky v letech 2002 a 2003, ale nebyly provedeny. Stěžovatelka je toho názoru, že kdyby jeden drén nebyl překopnut a druhý ucpán, nebyla by zde voda, která by mohla areál zatopit. Proto samo snížení terénu nemohlo zatopení způsobit, a nemohlo tak být jedinou příčinou zatopení. A pokud by obě drenážní vedení fungovala, areál by zatopen nebyl, a to s ohledem na skutečnost, že v jiných letech, kdy drenáž fungovala, k zatopení nedošlo. Závěr obou soudů, že za zatopení je odpovědná jen třetí skutečnost, je podle stěžovatelky absurdní. To by totiž např. znamenalo, že správce příslušné přehrady, který zaviní její protržení, za následky zatopení neodpovídá, když zatopí obce ležící pod přehradou, tj. obce nacházející se v nižším místě, kam voda přirozeně teče. Škodu nezpůsobila pouze okolnost, která jako příčina působila nejblíže škodné události. Absence příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností žalovanými, v jehož důsledku byl drén ucpán, a vznikem škody tak podle stěžovatelky nebyla řádně zdůvodněna ani nevyplynula z dokazování, když i znalec uváděl tři příčiny zatopení areálu stěžovatelky. Odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí tak podle stěžovatelky není v souladu s principy řádného a spravedlivého procesu a obecné soudy v její věci rozhodly v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy rozhodly nesprávně též o náhradě nákladů řízení, když pro jejich výpočet vycházely z jiné částky, než která byla předmětem řízení v době vyhlášení rozhodnutí. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení. Městský soud v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně jeho senátu 21 Co JUDr. Helena Lišková, uvedl, že rozhodl o odvolání stěžovatelky zcela standardním postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, neporušil základní práva stěžovatelky, právní hodnocení zjištěného skutkového stavu vychází z provedených důkazů a je zcela v souladu s hmotným právem. Náklady odvolacího řízení sice nejsou vypočteny správně, avšak jedná se o zjevnou chybu v počtech, která je jednoduše odstranitelná postupem dle ustanovení § 211 a 164 občanského soudního řádu, když tyto náklady činí částku 12 230 Kč zvýšenou o 30 %, tj. 15 899 Kč + správně 4 paušální částky, neboť se jedná o 2 právní úkony za 2 účastníky, tj. 17 099 Kč + 20 % DPH (3 419,80 Kč), tedy celkem 20 518,80 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu nevyjádřil. Vyjádření Městského soudu v Praze bylo poskytnuto stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka však tohoto práva nevyužila a repliku Ústavnímu soudu nezaslala. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalovaným jako vedlejším účastníkům řízení. Žalovaní v jejich společném vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. V. F., uvádí, že přes namítaný zásah do ústavně zaručených práv ve skutečnosti stěžovatelka pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení obecnými soudy a s jejich právním posouzením věci, což je však podle žalovaných výsostnou doménou obecných soudů. Obecné soudy podle vyjádření žalovaných při svých závěrech ohledně příčin vzniku škody na nemovitostech stěžovatelky vycházely jednoznačně z provedených důkazů (znaleckého posudku a výslechu znalce), tyto v řízení provedené důkazy rovněž správně vyhodnotily a hodnocení provedených důkazů pak podrobně uvedly i v odůvodnění svých rozsudků. Stěž