IV.ÚS 3705/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3705/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1651/2018-796 a proti výrokům I, III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Jegora Zabirževského, 2. Vitaliye Zabirzhevskyyho a 3. Galyny Goryachevy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva dle čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 a čl. 100 odst. 1 Ústavy a dle čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 konstatoval, že došlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 404 218,82 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2. částku 408 334,52 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejší účastnici 3. částku 508 483,24 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 3. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 č. j. 56 Co 277/2013-436 rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I) a rozsudek okresního soudu ve výrocích II až IV potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 4. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 1425/2014-553 rozsudek krajského soudu ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výroku II, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, ve výroku III, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výroku IV, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I). Dovolání směřující proti rozsudku krajského soudu ve výroku I a ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výrocích II, III a IV, pokud jde v každém z uvedených výroků o částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, odmítl (výrok II). 5. Krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713 rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV změnil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 33 706 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2. částku 34 162 Kč a vedlejší účastnici 3. částku 45 258 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z přiznaných částek od 23. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývajících napadených částech výroků II, III a IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 6. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713 se ve výrocích II, III, IV a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I), a že dovolání stěžovatele se odmítá (výrok II). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel uvádí, že výrokem II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo posouzeno dovolání stěžovatele jako nepřípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož dle stěžovatele toto zákonné ustanovení nezakládá v daném případě nepřípustnost dovolání, neboť jde o řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění převyšující 50 000 Kč. Výše peněžitého plnění, zakládající přípustnost či nepřípustnost dovolání, je dle citovaného ustanovení vázána k celému předmětu řízení a nikoliv jen k jednomu z výroků. Bylo-li částečně krajským soudem žalobě vyhověno u každého z vedlejších účastníků co do částky 50 000 Kč a ve zbytku byla jejich žaloba zamítnuta, pak nelze uzavřít, že by předmětem řízení bylo peněžité plnění do 50 000 Kč. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinné od 30. 9. 2017 takový výklad nepřipouští. Výklad, jak ho učinil Nejvyšší soud, by z přezkumu dovolacím soudem vylučoval věci nikoliv bagatelní, ale věci co do předmětu sporu významné, jako je to v daném případě. Částečné vyhovění žalobě s vyloučením přezkumu Nejvyšším soudem a zrušení výroku o zamítnutí žaloby ve zbylé části Nejvyšším soudem, jako je tomu v daném případě, by zbavovalo účastníka možnosti domáhat se změny právního názoru krajského soudu u Nejvyššího soudu, a z tohoto právního názoru by pak soud vycházel i při rozhodování o zbylém nároku. Nejvyšší soud porušil dle stěžovatele čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, když nerespektoval zákon, neposkytl ochranu právům stěžovatele a jeho dovolání odmítl v rozporu se zákonem. 8. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv také ve výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož dle jeho názoru je žaloba vedlejších účastníků o náhradu za omezení vlastnického práva nedůvodná v celém rozsahu. Pokud krajský soud částečně jejich žalobě vyhověl a následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele do částečného vyhovění žalobě odmítl, naopak vyhověl dovolání vedlejších účastníků a zrušil ohledně zbylého požadavku vedlejších účastníků výrok krajského soudu a dal tak prostor pro přiznání další náhrady, nerozhodly tyto soudy v dané věci správně a porušily ústavní práva stěžovatele, což v ústavní stížnosti obsáhle odůvodňuje. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatel napadá výrok I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nepřípustná, neboť stěžovatel dosud podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal (a ani nemohl) v případě výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž p