IV.ÚS 3706/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3706/14 ze dne 25. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byla dne 25. 11. 2014 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43. Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, bylo rozhodnuto tak, že návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé E. K. C., částkou 10.000,- Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy k 15. dni příslušného měsíce předem, a které by platilo do právní moci rozhodnutí ve věci samé, byl zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel se domáhal vydání předběžného opatření, kterým měla být snížena jeho vyživovací povinnost k nezletilé z částky 20.000,- Kč na částku 10.000,- Kč měsíčně, a to prozatímně. Stěžovatel uvedl, že na základě jeho příjmů byla soudem schválena dohoda rodičů, kterou bylo stanoveno výživné ve výši 20.000,- Kč. Následně však došlo k zásadní změně poměrů. Ke dni 31. 12. 2013 byl se stěžovatelem jednostranně ukončen pracovní poměr, a to z organizačních důvodů, čímž se mu náhle a radikálně snížily jeho příjmy. Stěžovatel také doložil, že byl nucen plnit i svou vyživovací povinnost ke své nové manželce, která byla v pracovní neschopnosti s ohledem na její rizikové těhotenství. Dle svého stvrzení stěžovatel uvedl i další okolnosti týkající se změny poměrů na straně své i na straně matky nezletilé. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci návrhu na vydání předběžného opatření tvrdil a doložil zásadní změnu poměrů a naléhavý právní zájem na vydání předběžného opatření a soud měl tedy tyto důkazy hodnotit a vypořádat se s nimi. Jak soud prvoinstanční, tak soud odvolací se však předloženými důkazy a argumentací stěžovatele vůbec nezabývaly, což zdůvodnily odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, s tím, že dle tohoto rozhodnutí není v podstatě možné vydat předběžné opatření směřující ke snížení výživného, jelikož by se jednalo o změnu pravomocného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel namítá, že jeho návrh tak byl vyhodnocen jako neopodstatněný pouze s ohledem na jedno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že napadená rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu jsou zcela v rozporu se zákonem a jeho účelem a jako taková by měla být zrušena. Stěžovatel dále uvádí, že nesouhlasí ani s právním názorem Krajského soudu v Ostravě uvedeném v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, a to s ohledem na to, že ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") je ustanovením demonstrativním, které výslovně nevylučuje možnost předběžným opatřením výživné snížit Návrhem na vydání předběžného opatření podle názoru stěžovatele nebyla sledována změna pravomocného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel upozorňuje, že se domáhal a domáhá snížení vyživovací povinnosti řádným návrhem u příslušného soudu, který následně rozhodne o výši jeho vyživovací povinnosti zpětně k datu podání návrhu a má tak možnost vyměřit odpovídající nedoplatek či přeplatek na výživném. V takovém případě podle stěžovatele nelze tvrdit, že by předběžné opatření o snížení vyživovací povinnosti nebylo rozhodnutím svou povahou dočasným nebo že by šlo o rozhodnutí, které by snad měnilo pravomocného rozhodnutí ve věci. Možnost podat návrh na odklad případného výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 266 odst. 1 o.s.ř., kterou v napadených rozhodnutích zmínily obecné soudy, stěžovatel připouští. V této souvislosti ale namítá, že se nedomáhal pozastavení celého výkonu rozhodnutí, ale pouze dočasného a částečného snížení výše výživného, když se podle něj následně prokáže, že došlo ke změně jeho příjmů a počtu vyživovacích povinností. Stěžovatel má také za to, že odmítnutím vydání předběžného opatření týkajícího se návrhu na dočasné snížení výživného pro nezletilou bylo zasaženo i do jeho práva na zachování lidské důstojnosti a soukromého a rodinného života, jelikož se zamítavé rozhodnutí promítá do jeho finanční situace, která ovlivňuje i jeho rodinný život. II. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. III. Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, vyplývá, že návrh stěžovatele byl jako nedůvodný zamítnut předsedou senátu s odůvodněním, že předběžným opatřením nelze výživné snížit. Okresní soud v Rakovníku ve svém rozhodnutí dále uvedl, že dojde-li u povinné osoby od poslední soudní úpravy výživného k takové změně poměrů, že by placení výživného v naposledy stanovené výši do rozhodnutí o změně tohoto výživného pro povinného mělo zvlášť nepříznivé následky, nemůže se domáhat vydání předběžného opatření ve svém důsledku výživné snižujícího, ale pouze odkladu případného výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 1 občanského soudního řádu. Proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, si stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v rozhodnutí ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, k závěru, že odvolání otce není důvodné. Matka nezletilé v písemném vyjádření k odvolání stěžovatele uvedla, že se nedomnívá, že by na straně stěžovatele došlo k zásadní změně majetkových poměrů s tím, že od posledního zaměstnavatele podle ní odešel na základě dohody a vyvíjí soukromou podnikatelskou činnost bez ohledu na to, že je hlášen na úřadu práce, přičemž také nelze přehlédnout, že je majitelem minimálně tří hodnotných nemovitostí. Navíc je dle vyjádření matky zjevné, že od posledního rozhodnutí soudu o výživném došlo k nárůstu výdajů a potřeb nezletilé dcery, která navštěvuje soukromou školu s vysokým školným. Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, uvedl, že z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 1. 2013, č.j. P 57/2012-