IV.ÚS 371/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 371/20 ze dne 10. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, sídlem Libocká 73/57, Praha 6 - Liboc, zastoupeného Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 15 Kse 4/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 39 a čl. 44 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Nejvyšší správní soud jako kárný soud rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019 č. j. 15 Kse 4/2018-44 uznal stěžovatele vinným kárným deliktem, kterého se dopustil tím, že od 21. 12. 2011 do podání kárné žaloby byl jako soudní exekutor zároveň jediným společníkem obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o., která je vlastníkem franšízy RE/MAX (realitní kancelář RE/MAX Spirit), a byl tak ovládající osobou obchodní společnosti, která aktivně provozovala činnost v oboru realit, přičemž stěžovatel vytvořil vazby mezi Exekutorským úřadem Praha-východ a obchodní korporací TOURNESOL, s. r. o. Za kárný delikt byla stěžovateli uložena pokuta 50 000 Kč. 3. V uvedeném jednání Nejvyšší správní soud spatřoval porušení § 2 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se musí exekutor při výkonu svého povolání a v občanském životě zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel byl jako jediný společník ovládající osobou vůči obchodní korporaci TOURNESOL, s. r. o., která byla vlastníkem franšízy realitní kanceláře RE/MAX. Jediným jednatelem této korporace byl bratr stěžovatele, který současně byl ředitelem realitní kanceláře RE/MAX Spirit a zaměstnancem stěžovatele na pozici vykonavatele exekutorského úřadu. Obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o., a též realitní kancelář RE/MAX Spirit, sídlila na stejné adrese jako stěžovatelův exekutorský úřad, kde měla i rozsáhlou reklamu, což mohlo vyvolávat dojem o její provázanosti s exekutorským úřadem. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel vytvořil mezi svým exekutorským úřadem a obchodní korporací TOURNESOL, s. r. o., resp. realitní kanceláří RE/MAX Spirit silné personální a majetkové vazby, přičemž byla dána i místní souvislost v podobě shodného sídla. Tím porušil zákaz v § 2 odst. 2 exekučního řádu, protože jeho jednání bylo způsobilé narušit důstojnost exekutorského povolání, resp. ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. 4. Nejvyšší správní soud shledal ve stěžovatelově jednání rovněž porušení § 3 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož je činnost exekutora neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Smyslem daného ustanovení je zajistit, aby veřejnost vnímala exekutora jako nestrannou osobu. Zároveň má bránit potenciálnímu střetu zájmů a omezovat tak vznik situací, kdy exekutor nebude jednat nezávisle a nestranně. Nejvyšší správní soud poznamenal, že samotná skutečnost, že někdo je držitelem podílu v obchodní společnosti, se danému ustanovení bez dalšího nepříčí. Z hlediska omezení výdělečných aktivit exekutorů však vždy záleží na konkrétních okolnostech případu. Čím větší je majetková účast na obchodní společnosti, což s sebou přináší i status ovládající osoby nebo většinového společníka, tím větší je riziko porušení § 3 odst. 2 a podle okolností rovněž § 2 odst. 2 exekučního řádu. Realitní kancelář RE/MAX Spirit se věnovala realitní činnosti, která byla vůči činnosti exekutorského úřadu konkurující či komplementární. Stěžovatel jako soudní exekutor byl jediným společníkem společnosti provozující danou realitní kancelář s osobními vazbami na statutární orgán dané společnosti. Nejvyšší správní soud tak shledal porušení § 3 odst. 2 exekučního řádu, byť připustil, že šlo o hraniční případ. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítl, že čl. 44 Listiny dovoluje omezit právo na podnikání a jinou výdělečnou činnost pouze soudcům a prokurátorům. Domnívá se, že takovému omezení nemohou čelit soudní exekutoři, kteří jsou i při výkonu exekuční činnosti výslovně označeni za podnikatele. Rovněž namítl porušení pravidla nulla poena sine lege, protože značná míra abstraktnosti skutkové podstaty kárného deliktu dává prostor pro svévolné trestání. Trestat za jednání, které by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání, tedy abstraktní povinnosti, je dle jeho názoru možné jen v případech zjevného porušení dané povinnosti. 6. Stěžovatel poznamenal, že obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o. (resp. realitní kancelář RE/MAX Spirit) má prostory v suterénu, kdežto jeho exekutorský úřad má prostory v prvním a druhém patře stejné budovy. Nechápe, jak by tato skutečnost mohla vést k dojmu o provázanosti obou subjektů. Není mu ani jasné, proč by jeho bratr nemohl pracovat jako vykonavatel exekutorského úřadu a vedle toho zcela okrajově jako realitní makléř. Jeho bratr přitom neobchodoval s realitami, které byly předmětem exekucí, ani se neúčastnil exekučních dražeb. 7. Stěžovatel namítl porušení principu rovnosti. Uloženou pokutu vnímá jako neadekvátní vzhledem ke kárným opatřením uloženým ve věcech sp. zn. 14 Kse 1/2017, 15 Kse 3/2016 a 13 Kse 23/2009. Domnívá se, že na něj měl být analogicky vztažen § 24 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen "zákon o řízení ve věcech soudců"), který stanovuje pětiletou lhůtu pro zahlazení kárného provinění pro soudce a státní zástupce. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2014 č. j. 15 Kse 4/2013-48 a ze dne 4. 3. 2014 č. j. 15 Kse 5/2013-45, jimiž byl potrestán za minulé kárné delikty, byla vydána před více než 5 lety. Nerovný přístup stěžovatel spatřoval rovněž v závěru o zachování šestiměsíční lhůty k podání kárné žaloby, kde poukázal na rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019 č. j. 15 Kse 5/2018-135. 8. Dále stěžovatel namítá porušení práva vlastnit majetek, jelikož vlastnictví obchodního podílu Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako kárný delikt. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními kautelami řádného procesu. 11. Stěžovatel namítl nerovný přístup Nejvyššího správního soudu při posuzování zachování šestiměsíční lhůty k podání kárné žaloby. Poukázal přitom na rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019 č. j. 15 Kse 5/2018-135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se vedle tříleté lhůty dle § 117 odst. 3 exekučního řádu (počítané ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo) uplatní i šestiměsíční lhůta dle § 9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců (počítaná ode dne, kdy se kárný žalobce dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání kárné žaloby). Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zabýval oběma lhůtami a shledal, že byly dodrženy. Odkazované rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018 se nevyjadřovalo k běhu (počátku) šestiměsíční lhůty u trvajících kárných provinění. Od rozhodnutí sp. zn.