IV.ÚS 3719/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 N 107/61 SbNU 599 K nároku na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. v případě zproštění obžaloby a k požadavku podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako podmínky uplatnění tohoto nároku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 2. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 32 Co 296/2010-49, kterým byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby o náhradu škody vzniklé mu z důvodu nákladů právního zastoupení v trestním řízení skončeném zproštěním obžaloby, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 32 Co 296/2010-49 se ruší, neboť jím bylo v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Část rekapitulační 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2010 se J. N. (dále jen "obviněný", "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o zaplacení částky 43 581 Kč s příslušenstvím porušil základní právo na spravedlivý proces a základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu, a toto rozhodnutí zrušil. II. a) Rekapitulace průběhu předcházejících řízení 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Berouně (dále jen "nalézací soud") 8 T 53/2008 a 10 C 200/2009 vyplývají následující skutečnosti. Řízení v trestní věci stěžovatele 3. Dne 6. 3. 2008 policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného. 4. Dne 18. 9. 2008 nalézací soud rozsudkem č. j. 8 T 53/2008-100 obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu 2 let. 5. Dne 30. 12. 2008 odvolací soud k odvolání obviněného usnesením č. j. 11 To 515/2008-112 rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2008 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. 6. Dne 12. 3. 2009 nalézací soud rozsudkem č. j. 8 T 53/2008-123 obviněného zprostil obžaloby z důvodu dle § 226 písm. a) tr. řádu, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán; rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 3. 2009. Řízení o náhradu škody 7. Žalobou podanou dne 23. 9. 2009 se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu") náhrady škody, tj. nákladů na právní zastoupení ve výši 43 581 Kč s příslušenstvím. 8. Dne 20. 4. 2010 nalézací soud rozsudkem č. j. 10 C 200/2009-26 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobce nesplnil základní podmínku pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jak má na mysli ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu; žalobce totiž proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nepodal v zákonem stanovené lhůtě stížnost, čímž v uvedeném trestním řízení nevyužil všech procesních prostředků, které mu byly zákonem k ochraně jeho práv poskytnuty. Nalézací soud dále uvedl, že při svém rozhodování vycházel i z názoru velkého senátu Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, odlišného od názoru téhož soudu vysloveného v rozsudku ze dne 7. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, na který v průběhu řízení žalobce odkazoval. 9. Dne 4. 10. 2010 odvolací soud rozsudkem č. j. 32 Co 296/2010-49 k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Poukázal na výše uvedený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 a uvedl, že s ním souhlasí a nemá důvod se od něho odchylovat; poukázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). II. b) Průběh řízení před Ústavním soudem 10. V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. 11. Zásah do základních práv spatřoval v tom, že odvolací soud se nezabýval individuálními okolnostmi případu a trváním na formálním podání opravného prostředku stěžovatelem do usnesení o zahájení trestního stíhání interpretoval podústavní právo v rozporu s principy spravedlnosti. 12. Stěžovatel uvedl, že je mu znám právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, jakož i obsah nálezu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 (N 42/52 SbNU 423). Poukázal na trestní řád připouštějící pasivitu obviněného jako zákonem přípustný postup obhajoby a vyjádřil názor, že pokud obviněný svá práva využije, nemůže být za svůj zákonný postup jiným zákonným ustanovením sankcionován. Usnesení o zahájení trestního stíhání nemuselo být, a dokonce v jeho případě ani nebylo, rozhodnutím nezákonným; proto nutit obviněného k podání stížnosti do usnesení, které v době vydání nebylo nezákonným, je třeba považovat za přepjatý formalismus, neboť taková stížnost nemá pro další průběh trestního řízení žádný praktický význam. 13. Stěžovatel dále mj. zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím a jeho zákonnost je průběžně přezkoumávána státním zástupcem bez ohledu na to, zda obviněný stížnost podal či nikoliv. Navíc vlastní nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou nároku na náhradu škody; rozhodující skutečností je výsledek, tj. zda následně došlo k odsouzení obviněného či zda byl vynesen zprošťující rozsudek. 14. Závěrem stěžovatel opakovaně vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě šlo jednoznačně o přepjatý formalismus při aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť své stanovisko k věci vyjádřil při svém prvním výslechu Policií České republiky, svoji výpověď nezměnil a stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání by na průběhu trestního řízení nic nezměnila. 15.Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 4. 10. 2010. 16. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila. 17. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Vlastní přezkum 18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zcela vyhovět z následujících důvodů. 19. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. III. a) K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny 20. Podle článku 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Citovaný článek, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvuje základní právo na soud. Jelikož předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto základní právo nebylo porušeno. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil žádný náznak porušení ostatních aspektů práva na spravedlivý proces vyplývajících z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mj. práva na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků. III. b) K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny 21. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem."