IV.ÚS 3719/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3719/18 ze dne 13. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2018 č. j. 4 To 213/2018-31 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2018 sp. zn. 0 PP 201/2018-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 11. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 3 T 47/2014, rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 3 T 199/2012 a rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 4 Tm 5/2015, kdy počátek výkonu trestu byl stanoven na 15. 12. 2015 a konec na 27. 11. 2018. Uvedenou žádost stěžovatele o podmíněné propuštění okresní soud napadeným usnesením zamítl. Okresní soud po přezkoumání návrhu a provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění stanovenou § 88 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v řádném chování a plnění povinností v rámci výkonu trestu odnětí svobody shledal okresní soud za splněnou. Stěžovatel je pracovně zařazen, zapojil se do brigádnické činnosti při pravidelných úklidech ložnice a společných prostor, byl třikrát kázeňsky odměněn za brigádnickou činnost a příkladné plnění pracovních povinností, kázeňsky trestán nebyl, průběžně plnil stanovený program zacházení a věznice dospěla k závěru, že si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Okresní soud však shledal, že nebyla splněna zákonná podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života. Stěžovatel byl celkem jedenáctkrát soudně trestán (od roku 1997 do roku 2015), a to za majetkovou trestnou činnost a trestnou činnost výtržného charakteru, jde o recidivistu. Stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody podruhé a již na něj v roce 2005 bylo působeno dobrodiní podmíněného propuštění. Ve stanovené zkušební době se osvědčil, avšak za dalších osm měsíců se opětovně dopustil trestné činnosti. Opakovaně mu byl ukládán podmíněný trest odnětí svobody, který byl pro neplnění podmínek ve zkušební době přeměněn na trest nepodmíněný, podobně mu byl přeměněn trest domácího vězení. Orgány činné v trestním řízení stěžovateli opakovaně dávaly možnost k tomu, aby vedl řádný život, a stěžovatel této možnosti nevyužil. Okresní soud vzal v úvahu také hodnocení osobnosti stěžovatele vypracované věznicí, kdy jde o jedince s asociálními postoji, při uspokojování svých potřeb neváhá překračovat zákonné hranice, k životním povinnostem má laxní přístup, chybí mu snaživost. Odsouzený nedoložil možnost ubytování v případě podmíněného propuštění, v jeho prospěch naopak hovoří, že doložil možnost zaměstnání v případě podmíněného propuštění. Okresní soud neshledal odůvodněným tvrzení, že stěžovatele v domácnosti potřebuje jeho manželka R. P. pro své zdravotní potíže, když uvedla, že měla být hospitalizována a navzdory tomu byla přítomna u veřejného zasedání, v němž se o žádosti o podmíněné propuštění rozhodovalo. Okresní soud hodnotil více než dvacet let trvající kriminální dráhu stěžovatele, který je speciálním recidivistou, což výrazně komplikuje jeho podmíněné propuštění. Dále jsou podstatné výše popsané osobnostní rysy stěžovatele. Usnesení okresního soudu není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), neboť soud nehodnotil toliko trestní minulost odsouzeného, ale i další skutečnosti, především osobnost stěžovatele se zaměřením do budoucna. 3. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu a stížnost stěžovatele proti němu zamítl. Dle krajského soudu je možno plně odkázat na usnesení okresního soudu, když okresním soudem podrobně rozvedené skutečnosti plně korespondují s obsahem předloženého spisu, okresní soud postupoval procesně správně a dále se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Ze třech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění okresní soud správně shledal splnění pouze dvou, a to vykonání alespoň poloviny uloženého trestu a stěžovatelovo polepšení, které prokázal svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu. Polepšení stěžovatele je dokazováno pozitivním hodnocením věznice. Krajský soud má však za to, že polepšení je u stěžovatele dáno pouze v užším slova smyslu, tedy bezproblémovým výkonem trestu. O polepšení ve formě skutečné vnitřní proměny osobnosti lze mít s ohledem na přetrvávající negativní osobnostní rysy stěžovatele značné pochybnosti. Stěžejní však je, že u stěžovatele nelze shledat splnění posledního zákonného předpokladu pro podmíněné propuštění, a to důvodné očekávání vedení řádného života. Stěžovatel má v opisu z evidence rejstříku trestů celkem 11 záznamů a opakovaně nevyužil poskytnutých šancí ve formě trestů nespojených s přímým odnětím svobody. Jeho trestní minulost, přístup k jednotlivým trestům a opakovaně nevyužité šance nápravy představují důležité faktory v rámci rozhodování o podmíněném propuštění, avšak hodnocení splnění důvodného očekávání vedení řádného života nemůže být založeno pouze na trestní minulosti stěžovatele. Okresní soud proto správně poukázal na kriminologické aspekty, speciální recidivu a osobnostní profil stěžovatele. Dle sdělení věznice jde o jedince s antisociálními postoji, který při uspokojování svých potřeb neváhá překračovat zákonné hranice, k životním povinnostem má laxní přístup a jde o konzumně zaměřenou osobnost. Krajský soud dodává, že pokud se stěžovatel nezbavil ve výkonu trestu těch charakterových rysů a špatných návyků, které jej vedly k trestné činnosti, respektive k ní přispěly, ani funkční zázemí (bydlení, zaměstnání) nepředstavuje dostatečnou záruku vedení řádného života. Stěžovatel obsáhle argumentoval nutností pečovat o rodinu, respektive o nezletilé děti, pročež je nutno připomenout, že naposledy byl za trestnou činnost odsouzen spolu se svými dvěma nezletilými syny. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že okresní soud kladl velký důraz na závěry týkající se osobnosti stěžovatele vypracované věznicí, přestože takové obecné závěry mohou věznice přiřadit ke každému odsouzenému a tím i vyloučit, že by odsouzený žadatel byl podmíněně propuštěn, zejména jde-li o sociálně slabé žadatele. Naopak okresní soud jako málo významné vyhodnotil skutečnosti, že stěžovatel se ve výkonu trestu slušně choval, byly mu uděleny kázeňské odměny a naopak nebyl kázeňsky trestán, že je pracovně zařazen a celkově si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Obecné soudy uvádí, že nezpochybňují nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16, přesto z trestní minulosti stěžovatele vychází. Dále stěžovatel namítá, že není zřejmé, z čeho konkrétně věznice, případně soudy usuzují, že se stěžovatel nezbavil svých charakterových rysů a špatných návyků. Soudy měly prokázat větší míru velkorysosti při posouzení toho, že nezletilým dětem stěžovatele měla být dána možnost opět žít s oběma rodiči. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vlastní posouzení 6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah