IV.ÚS 3730/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3730/11 ze dne 7. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. U., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. října 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva na rovnost subjektů, na nerušené užívání vlastnického práva a na spravedlivý proces zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ust. § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti"). Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 C 125/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 18 C 125/2011-60 ze dne 1. srpna 2011 zastavil řízení o žalobě stěžovatele v části, ve které se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 12.060,- Kč a dále rozsudkem č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. října 2011 uložil žalované zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve specifikované výši z částky 12.060,- Kč ode dne 25. května 2012 do dne 14. července 2012 (výrok I.), žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení úroku z prodlení ve specifikované výši za období ode dne 24. ledna do dne 24. května 2012 zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že aplikace ust. § 15 zákona o odpovědnosti zakládá nerovnost subjektů civilněprávního vztahu a v důsledku pak dochází i k zásahu do majetkové sféry, tedy k zásahu do ochrany vlastnického práva a nerušeného užívání majetku. Stěžovatel má za to, že toto ustanovení regulující předběžné projednání nároku je v rámci obecné úpravy náhrady škody, především ust. § 415 a násl. občanského zákoníku, zjevným zvýhodněním specifického okruhu subjektů práva, a to České republiky a samosprávných celků, na úkor ostatních subjektů - fyzických a právnických osob, a tedy je protiústavní. Ustanovením § 15 odst. 2 je navíc podle stěžovatele před uplynutím lhůty 6 měsíců poškozenému bráněno v přístupu k soudu. Stěžovatel má za to, že zcela zjevným projevem diskriminace je i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. dubna 2003, dle kterého je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona o odpovědnosti a teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Z tohoto odůvodnění podle stěžovatele zjevně soud vycházel, když stěžovateli nepřiznal příslušenství pohledávky již za období od uplatnění nároku u žalované. Stěžovatel dále uvádí, že z žádného ustanovení zákona o odpovědnosti nevyplývá, že by se běh lhůty pro příslušenství pohledávky jakýmkoliv způsobem stavěl po dobu předběžného projednání nároku. Takovýto výklad je podle stěžovatele protiústavní, neboť zvýhodňuje stát oproti jiným subjektům, které odpovídají za škodu podle soukromého práva a nepřiměřeným způsobem zasahuje majetkovou sféru stěžovatele a nerozmnožuje jeho majetek o nárok, který je po právu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je pak podle stěžovatele zcela zjevným excesem, který zasahuje právo na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je i spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že soud zjevně, zcela nelogickým a absurdním způsobem porušil princip úspěchu ve věci. Na jedné straně soud podle stěžovatele konstatoval úspěch žaloby a její oprávněnost, avšak nerozhodoval podle úspěchu ve věci založeném na jistině žaloby, ale na úspěchu ve věci podle příslušenství. Takovéto rozhodnutí je podle stěžovatele rozhodnutím popírajícím dosavadní ustálenou judikaturu ohledně nákladů řízení, která je založena výhradně na úspěchu ohledně jistiny uplatněné žalobou. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Nárok jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, má ústavněprávní základ. Hledat jej je třeba nejen v čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu, který musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva. Tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již z úpravy v Listině pak plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace a důvodem (oproti jiným subjektům práva) je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. stěžovateli známý nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. února 2010 (N 33/56 SbNU 373), který stěžovatel připojil ke své žalobě, nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. srpna 2007 (N 133/46 SbNU 249), usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. prosince 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. května 2012]. Důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, již Ústavní soud podrobně vysvětlil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), a v usneseních sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. prosince 2011 a sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. května 2012 (zmiňovaných výše), a proto na tato rozhodnutí Ústavní soud pouze odkazuje. Pokud tedy jde o namítané zvýhodnění státu a samosprávných celků institutem předběžného projednání nároku a šestiměsíční lhůtou k náhradě škody, nepovažuje Ústavní soud tyto námitky za důvodné. Ze stejných důvodů pak nepovažuje Ústavní soud za protiústavní závěr, dle kterého se do uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku nedostává stát do prodlení a rozhodnutím o nepřiznání části požadovaného příslušenství (výrokem II. v záhlaví citovaného rozhodnutí) k zásahu do ústavních práv stěžovatele proto nedošlo. Ačkoli stěžovatel nepřináší žádnou argumentaci p