IV.ÚS 3740/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3740/19 ze dne 11. 2. 2020 N 25/98 SbNU 310 K porušení práva právnické osoby zvolit si svého obhájce v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Pražská 84/15, proti usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 6 Nt 7544/2019-21 ze dne 25. října 2019 a postupu Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v trestním řízení vedeném pod č. j. KRPU-21221-84/TČ-2018-040080-SB, za účasti Okresního soudu v Mostě, Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Okresního soudu v Mostě č. j. 6 Nt 7544/2019-21 ze dne 25. října 2019 bylo porušeno právo stěžovatelky na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 6 Nt 7544/2019-21 ze dne 25. října 2019 se zrušuje. III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Mostě (dále též jen "okresní soud"), neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka zároveň požaduje, aby Policii České republiky a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") bylo zakázáno pokračovat v porušování práva na obhajobu spočívajícím v nerespektování jejího práva zvolit si obhájce podle svého uvážení prostřednictvím osoby oprávněné za ni v trestním řízení činit úkony. II. Skutkové okolnosti věci a rekapitulace procesního vývoje 3. Proti stěžovatelce bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Most, oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPU-21221-84/TČ-2018-040080-SB ze dne 3. 10. 2019 zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. 4. Zahájeno bylo rovněž trestní stíhání J. S. a P. P. pro spáchání stejných zločinů, kterých se měli dopustit ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku jako statutární zástupci (členové představenstva) stěžovatelky. 5. Napadeným usnesením ustanovil Okresní soud v Mostě stěžovatelce opatrovníka (advokátku) podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, (dále jen "ZTOPO"). Jako důvod ustanovení opatrovníka okresní soud uvedl, že stěžovatelka nemůže jednat prostřednictvím svého (v době rozhodnutí) jediného jednatele (správně člena představenstva) J. S., neboť ten je v téže trestní věci stíhán pro totožnou trestnou činnost, a je tedy podle § 34 odst. 4 ZTOPO v předmětném trestním řízení vyloučen z možnosti za stěžovatelku dále činit úkony. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že jelikož "není jiná osoba, která by mohla za společnost jednat, bylo by zcela neúčelné a ryze formální doručování výzvy této společnosti, aby si zvolila jinou osobu k úkonům v trestním řízení, která není v postavení obviněného, svědka či poškozeného". Okresní soud stěžovatelku dále poučil, že stížnost proti předmětnému usnesení není přípustná. III. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení chybně dospěly k závěru, že osoba, která je v téže věci obviněným, nemůže za stěžovatelku činit žádné úkony, a to ani zvolit jí obhájce; nezkoumaly totiž, zda mezi stěžovatelkou a jejím členem představenstva existuje jakýkoli (i potenciální) střet zájmů. Mechanické použití ustanovení § 34 odst. 4 ZTOPO nesledovalo žádný legitimní cíl, jelikož zájmy osoby oprávněné za ni činit úkony nekolidovaly se zájmy stěžovatelky. Obviněný v předmětné věci nemá podle stěžovatelky žádný přímý (zejména majetkový) zájem na výsledku řízení, a proto není pravděpodobné, že by měl zájem stěžovatelce zvolit nevhodného obhájce. 7. Přesto, že z dikce předmětného ustanovení lze jazykovým výkladem dovodit, že obviněný ve shodné věci nemůže za obviněnou právnickou osobu činit úkony, z hlediska účelu ustanovení by tato osoba měla mít právo zvolit obviněné právnické osobě obhájce pro trestní řízení, zvláště pak v případě, že obviněný člen představenstva předmětnou právnickou osobu nepoškodil. Jelikož je žádoucí, aby v dané věci společné zájmy obviněných subjektů hájil stejný (jediný) obhájce, bylo ustanovením opatrovníka pro trestní řízení porušeno základní právo stěžovatelky na obhajobu. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je součástí práva na obhajobu, které má i právnická osoba, i právo na svobodnou volbu obhájce [např. nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008 (N 65/49 SbNU 15)]. Smyslem § 35 odst. 1 ZTOPO, podle kterého § 34 stejného zákona nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu, je zajistit právnickým osobám možnost zvolit si obhájce podle svého uvážení. Ustanovení § 35 odst. 1 ZTOPO nevylučuje aplikovatelnost § 34 odst. 4 ZTOPO, podle něhož nemůže činit úkony v řízení osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na nález sp. zn. II. ÚS 131/18 ze dne 15. 8. 2018 (N 137/90 SbNU 247), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. IV. Vyjádření účastníků řízení 9. Okresní soud k výzvě Ústavního soudu pouze sdělil, že nemá za to, že by postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na obhajobu. 10. Krajské státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 1. 2020 sdělilo Ústavnímu soudu, že předmětnou ústavní stížnost stěžovatelky nepovažuje za důvodnou. Ústavní soud v několika svých rozhodnutích vyhověl ústavním stížnostem v obdobných věcech [nález sp. zn. II. ÚS 131/18 či nález sp. zn. I. ÚS 2436/18 ze dne 20. 11. 2018 (N 188/91 SbNU 323)]; uvedené případy se však zabývaly oprávněností zvolit obhájce trestně stíhané právnické osobě statutárními orgány v postavení svědka. V případech statutárních orgánů v postavení obviněného naopak Ústavní soud obdobný přístup doposud nepřijal (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3576/17 ze dne 9. 10. 2018). Podléhá-li fyzická osoba v procesním postavení svědka odpovědnosti za pomluvu podle § 184 trestního zákoníku, za křivé obvinění podle § 345 stejného zákona či za křivou výpověď podle § 346 stejného zákona (případně i za maření spravedlnosti dle § 347a trestního zákoníku), fyzická osoba v procesním postavení obviněného je na tom zásadně výhodněji, neboť na ni dopadá odpovědnost jen za pomluvu a křivé obvinění (ustanovení § 347a trestního zákoníku je v daném případě nutno vykládat úžeji), nehledě na široký rozsah práv obviněného v trestním řízení. Rozdíly mezi postavením svědka a obviněného v trestním řízení tedy mohou mít podstatný vliv na jejich úkony v postavení statutárního zástupce obviněné právnické osoby stíhané ve stejné věci. 11. Ve vyjádření k ústavní stížnosti příslušný vrchní komisař Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Most, oddělení hospodářské kriminality, zcela odkázal na vyjádření krajského státního zastupitelství. Vrchní komisař dále doplnil, že tvrzení stěžovatelky, že obviněný statutární orgán stěžovatelce nezpůsobil žádnou škodu, považuje za liché; obviněný stěžovatelku poškodil neoprávněným čerpáním dotace, kterou bude stěžovatelka muset vrátit zpět příslušnému ministerstvu. 12. Ústavní soud nezaslal výše uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k případné replice, neboť dospěl k závěru, že předmětná vyjádření nepřinesla žádné nové a zásadní argumenty, proti kterým by stěžovatelčina argumentace obsažená v její ústavní stížnosti již nesměřovala; takový postup neporušuje právo stěžovatelky na kontradiktorní řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní proti České republice, č. stížnosti 61811/00, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2011 ve věci 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. stížnosti 21835/06). V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ačkoliv ústavní stížnost směřuje proti usnesení vydanému v rámci trestního řízení, ve kterém okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka, jenž je v rámci tohoto trestního řízení jedinou