IV.ÚS 3741/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3741/12 ze dne 30. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2012 č. j. 8 P 97/2008-1902, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2012 č. j. 6 Co 1385/2012-2085, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2012 č. j. 6 Co 1382/2012-2069, ze dne 25. 6. 2012 č. j. 6 Co 1383/2012-2075, ze dne 25. 6. 2012 č. j. 6 Co 1384/2012-2080, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele, jímž se domáhal svěření nezletilého syna V. do střídavé výchovy obou rodičů. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2012 byl rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a II. potvrzen a v odstavci III. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na účet okresního soudu částku 32.702,- Kč. Zbývajícími ústavní stížností napadenými usneseními bylo rozhodnuto o určení znalečného pro znalce. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho právní argumentací a své právní závěry řádně neodůvodnily, neboť oba rodiče jsou způsobilí syna řádně vychovávat a obecným soudům tedy nic nebránilo v tom, aby jim dítě svěřili do střídavé výchovy. Stěžovatel svůj první návrh na střídavou výchovu podal již v roce 2005, kdy jak on, tak i matka s nezletilým žili v P. Následně však matka nezletilého účelově změnila trvalé bydliště a odstěhovala se s ním asi 150 km od původního bydliště. V důsledku tohoto jednání okresní soud nepřistoupil ke svěření syna do střídavé výchovy, neboť nebyly naplněny základní předpoklady, spočívající v docházce do stejné školy, nepřerušení kulturních či sportovních aktivit a spolupráce rodičů, jímž se rozumí ochota a schopnost rodičů se domluvit na podstatných technických a materiálních záležitostech. Stěžovatel soudem zmíněné podmínky pro svěření dítěte do střídavé výchovy splnil, ovšem obecné soudy jeho návrhu stejně nevyhověly. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 zdůraznil, že při posuzování společné výchovy nesmí soudy rezignovat na způsob takovéto výchovy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný, resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí. Je povinností obecných soudů zjistit důvod, pro který není ochotna s otcem na společné výchově spolupracovat. Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Střídavá výchova vede rodiče ke spolupráci a k redukci negativních projevů v porozvodové výchově. Vychází-li obecné soudy z názoru nezletilého syna V., je třeba přihlížet k výpovědi z hlediska zdravého rozumu. Je především věcí rodičů případně soudu, aby stanovil, jaký bude rozsah styku rodiče s dítětem. Názor dítěte je jistě třeba slyšet, nicméně konečné hodnocení jeho zájmů přísluší obecnému soudu. Své další námitky směřoval stěžovatel vůči znalcům a znaleckým posudkům. Ve vztahu k prof. J. Vymětalovi stěžovatel uvádí, že k němu nemá důvěru, znalec je jeho spolužákem ze střední školy a jeho ustanovení je nepotřebné a nehospodárné. Přibrání dalšího znalce, psychiatra MUDr. J. Kutiny, bylo zcela nadbytečné a navíc nebylo stěžovateli ani oznámeno. Vypracovaný znalecký posudek byl vypracován bez vyšetření osoby stěžovatele a jeho závěry jsou v rozporu se závěry posudku stejného znalce vypracovaného před dvěma lety. Obecné soudy se navíc nevypořádaly se znaleckým posudkem soudní znalkyně Wölfeové. O jejím znaleckém posudku odvolací soud prohlásil, že jej nepovažuje za využitelný, neboť při vyšetření nebyla přítomna matka. V souvislosti s tím však odvolací soud zatajil, že totéž se týkalo znaleckého posudku od prof. Vymětala, neboť zde nebyl zase přítomen otec. Zmíněná znalkyně navíc konstatovala, že v osobnosti nezletilého neshledává žádné neurotické rysy, které by byly způsobené dlouhotrvajícím soudním sporem. Vzhledem ke své rozumové vyspělosti není nezletilý schopen posoudit přínos výchovy obou rodičů. Postoj matky považovala znalkyně za egoistický, snažící se o to mít syna jen pro sebe a současně potrestat otce. Tyto závěry jsou v přímém rozporu se závěry znalce prof. Vymětala, bylo tudíž namístě, aby danou otázku zhodnotil jiný znalec revizním znaleckým posudkem. Ke znaleckým posudkům stěžovatel uvádí, že soudy nemohou ponechat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě jim důvěřovat, neboť by tím byla popřena zásada volného hodnocení důkazů. Obecné soudy nevyslechly soudní znalkyni PhDr. Wölfelovou a současně nebyl proveden a zohledněn její znalecký posudek. Podle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, přičemž obecné soudy při svém rozhodování zcela ignorovaly celou řadu nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatel ve své relativně obsáhlé ústavní stížnosti odkazuje. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že na každý případ je třeba nahlížet jako na jedinečný a tedy i judikaturu Ústavního soudu, jež byla stěžovatelem zmíněna, nelze vnímat jako doktrínu, od níž se obecné soudy nemohou odchýlit. Posuzování tak křehkého přediva společenských vztahů, jako jsou vztahy rodinné, optikou judikatury je možné, ale vždy s přihlédnutím ke konkrétním mezilidským vztahům. Tuto skutečnost je třeba si uvědomit a s tím také k závaznosti nálezů Ústavního soudu v této oblasti přistupovat. Pokud obecné soudy odůvodní, proč se v tom kterém případě od nálezu Ústavního soudu odchýlili, nemusí tím být nutně založena protiústavnost rozhodnutí obecných soudů. Obecné soudy se podrobně zabývaly shora nastíněným případem, přičemž dle náhledu Ústavního soudu nelze v jejich činnosti dohledat taková pochybení, jež by představovala zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy patřičně nezabývaly znaleckým posudkem PhDr. Wölfelové, lze zcela odkázat na odůvodnění krajského soudu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z hlediska základních práv a svobod stěžovatele je významnou především ta skutečnost, že stěžovatel mohl důkaz znaleckým posudkem PdDr. Wölfelové navrhnout a obecné soudy se tímto musely zabývat, resp. v tomto konkrétním případě uvedly důvody, pro které nebudou z tohoto důkazního návrhu vycházet. Nelze tak tedy hovořit ani o tzv. opomenutém důkazu. Krajský soud zcela jednoznačně konstatoval, že důvodem pro nezohlednění stěžovatelem předloženého znaleckého posudku je ta skutečnost, že předmětem posuzování nebyla též bývalá manželka stěžovatele. Je sice pravdou, že stěžovatel rovněž nebyl předmětem posuzování soudem určeného znalce, nicméně z předloženého znaleckého posudku vyplývá, že tento byl k součinnosti opakovaně vyzván, přičemž tento se znalcem nespolupracoval. Příčinou takového postupu byla zřejmě jeho animozita vůči konkrétnímu znalci, nicméně o vznesených námitkách podjatosti bylo v minulosti soudem rozhodováno, a tento nedospěl k závěrům, že by ve věci určený znalec byl jakkoliv podjatý. Stěžovatel ve svém návrhu vypočítává podmínky, za nic