IV.ÚS 3753/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3753/19 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace JOMA-G CZ, s. r. o., sídlem Bělá 1042, Jablunkov, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2019 č. j. 9 Ads 76/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutími Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ostravě (dále jen "úřad práce") ze dne 16. 12. 2015 č. j. UPCR-FM-2015/99493-00130321 a ze dne 10. 5. 2016 č. j. UPCR-FM-2016/2823 byla stěžovatelce uložena povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod podle § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), za období let 2013 a 2014 z důvodu nesplnění povinnosti podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. 3. Rozhodnutími Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 6. 5. 2016 č. j. MPSV-2016/6743-421/1 a ze dne 18. 8. 2016 č. j. MPSV-2016/144966-421/1 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti výše rubrikovaným rozhodnutím úřadu práce. Správní orgány obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze zjištění, že stěžovatelka (zprostředkovávající zaměstnání jako agentura práce) plnila povinnost dle § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti odběrem výrobků a služeb nebo zadáním zakázek v roce 2013 za 0,42 osob, ačkoli její průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců činil v tomto roce 83,5 osob, a tedy povinný 4% podíl činil 3,34 osob; v roce 2014 stěžovatelka plnila tutéž povinnost za 0,81 osob, ačkoli její průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců činil v tomto roce 105,18 osob, a tedy povinný 4% podíl činil 4,21 osob. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 22 Ad 10/2016-30 spojil žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím ministerstva ke společnému projednání a rozhodnutí a jako nedůvodné je zamítl. Dospěl k závěru, že ačkoli v letech 2013 a 2014 nebylo podle § 66 zákona o zaměstnanosti možné, aby agentura práce dočasně přidělila k výkonu práce u uživatele osobu se zdravotním postižením, platila pro agentury práce povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením v případě, že zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru. Do tohoto počtu bylo nutno započítat nejen zaměstnance "kmenové", ale také zaměstnance "agenturní", tj. takové, s nimiž stěžovatelka uzavírala pracovní smlouvy, aby je mohla přidělit k výkonu práce u uživatele. Krajský soud stěžovatelce přisvědčil do té míry, že v letech 2013 a 2014 byly agentury práce ve vztahu k agenturním zaměstnancům omezeny v možnostech plnění povinného podílu zaměstnaných osob se zdravotním postižením dle § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, neboť mohly využít možností podle § 81 odst. 2 písm. b) nebo c) zákona o zaměstnanosti, případně vzájemnou kombinaci těchto způsobů; a zároveň mohly osoby se zdravotním postižením zaměstnat v pracovním poměru jako své "kmenové" zaměstnance. I pro případ, že by uvedené mohlo vést k nerovnosti mezi agenturami práce a ostatními zaměstnavateli, kteří agenturami práce nebyli, však krajský soud dovodil, že by to nic neměnilo na tom, že s předmětem podnikání stěžovatelky byla povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením spojena. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 8 Ads 24/2017-55 připomněl, že s různými předměty podnikání jsou spojeny různé povinnosti, přičemž v daném případě nerovnost (založená do určité míry zákonem) bez dalšího neznamená diskriminaci. K otázce vzájemného vztahu § 66 a 81 zákona o zaměstnanosti krajský soud konstatoval, že mezi těmito ustanoveními nelze dovodit vztah speciality a generality, který by ve svém důsledku vedl k omezení povinnosti agenturních zaměstnavatelů započítávat do celkového počtu zaměstnanců rovněž zaměstnance agenturní. Zároveň dospěl k závěru, že pozdější příznivější právní úpravu, která s účinností od 1. 1. 2015 pozměnila znění § 66 a § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, nebylo možno na stěžovatelku vztáhnout. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že stěžovatelkou namítanou protiústavnost neshledal. Před novelou provedenou zákonem č. 136/2014 Sb. i po ní vyjadřovalo znění § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti legitimní úmysl zákonodárce, a ačkoli byla právní úprava provedenou novelizací korigována, nelze hovořit o tom, že by se jednalo o úpravu diskriminační. Se závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil v dřívějších rozsudcích vydaných ve věcech sp. zn. 8 Ads 24/2017 a 10 Ads 51/2018, se i nyní rozhodující senát ztotožnil, a proto neshledal důvod pro předložení věci rozšířenému senátu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit poplatek, který byl sice stanoven zákonem, zákon však nesplňoval ústavněprávní kautely, a nebýt toho, že již byl dříve zrušen, byl by jistě k návrhu stěžovatelky zrušen Ústavním soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že aplikovaná ustanovení zákona o zaměstnanosti bezdůvodně znevýhodňovala jednu skupinu zaměstnavatelů, jimiž byly agentury práce, oproti jiným zaměstnavatelům tím, že zcela bez legitimního důvodu je znevýhodňovala tím, že omezila možnost plnění povinností plynoucích ze zákona. Proto měly být předpisy interpretovány tak, aby se zamezilo diskriminaci jedné skupiny zaměstnavatelů. Stěžovatelka tvrdí, že v rozporu s ústavním pořádkem České republiky byl § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (ve znění účinném do 31. 12. 2014) v kombinaci s § 66 a 82 zákona o zaměstnanosti. Na základě těchto diskriminujících předpisů jí byl vyměřen odvod (fakticky poplatek), aniž měla možnost volby, zda namísto odvodu nesplní svou povinnost jinak, přičemž ostatní skupiny zaměstnavatelů možnost volby měli. Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavní soud v prakticky identické skutkové a právní věci dospěl v usnesení, jímž ústavní stížnost jiné stěžovatelky, která odůvodňovala svou stížnost stejnou argumentací jako stěžovatelka v této věci, odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2340/19), nicméně stěžovatelka se závěry tohoto usnesení nesouhlasí a obsáhle s nimi polemizuje. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním či daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instanč