IV.ÚS 3756/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3756/16 ze dne 19. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Zuzany Kaparové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1122/2015-98, spojené s návrhem na přerušení řízení a předložení dvou předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti České republiky - Ministerstva životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o dvou předběžných otázkách se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Stížností napadený rozsudek podle názoru stěžovatelky porušil princip rovnosti zaručený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky zaručené čl. 28 Listiny a čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Porušeno mělo být rovněž právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a práva účastníků řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). II. Jak se zjišťuje, žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 8 607,23 EUR s příslušnými úroky z prodlení. Svůj nárok dovozovala z toho, že jako zaměstnankyně žalované byla v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 vyslána k Evropské Komisi jako "cost - free" národní expert. Vyslání žalobkyně mělo trvat 12 měsíců a mělo být financováno žalovanou, resp. vysílajícím státem. Tím údajně došlo ke změně místa výkonu práce oproti původní pracovní smlouvě, což mělo být posouzeno jako přeložení (§ 43 zákoníku práce). Po dobu výkonu práce v Evropské Komisi pobírala žalobkyně od žalované průměrný plat, byly jí uhrazeny náklady na cestu do nového místa výkonu práce v Bruselu a zpět do České republiky po ukončení působení jako národního experta a žalovaná nesla též náklady související s vysláním, včetně diet a ubytování. Kromě uvedených náhrad se žalobkyně domáhala náhrady zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrady některých výdajů zaměstnancům v rozpočtových a příspěvkových organizacích s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen "nařízení vlády č. 62/1994 Sb."). Žalovaná však tyto náhrady přes výzvu žalobkyně neuhradila, proto se žalobkyně "prozatím" domáhala náhrady zvýšených nákladů za první tři měsíce od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 17 C 368/2013-35 žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyni příslušela za označené období náhrada za zvýšené životní náklady podle § 181 zákoníku práce ve výši určené podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 23 Co 461/2014-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť s jiným právním názorem, neboť v případě žalobkyně nešlo o přeložení podle ustanovení § 43 odst. 1 zákoníku práce, které nelze použít ani analogicky, neboť žalovaná nemá pobočku v Bruselu. Podle názoru odvolacího soudu podstatou sporu je výklad ustanovení § 199 odst. 3 zákoníku práce v souvislosti s rozhodnutím Komise evropských společenství ze dne 12. 11. 2008, kterým se stanoví pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise. Toto ustanovení v zásadě nepočítá s tím, že by zaměstnanci náleželo po dobu přeložení k orgánu Evropské unie jiné plnění, než je náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Odvolací soud konstatoval, že český právní řád nezakotvuje jinou právní úpravu, která by řešila odměňování českého národního experta vyslaného k orgánu Evropské unie. Podle názoru odvolacího soudu dochází k odlišnému postavení a odměňování českého národního experta hrazeného z prostředků Komise, který vedle náhrady mzdy podle ustanovení § 199 odst. 3 zákoníku práce pobírá i další požitky (minimálně cestovní výdaje, denní příspěvky a měsíční příspěvky na pobyt v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu a místem přidělení), a přiděleného českého národního odborníka pobírajícího pouze náhradu mzdy (podle ustanovení § 199 odst. 3 zákoníku práce). Odvolací soud dospěl k názoru, že tuto "zjevnou nerovnovážnost", (na což reaguje i ustanovení § 181 zákoníku práce odkazem na prováděcí vyhlášku č. 62/1994 Sb., která zaměstnancům, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí určené jako pravidelné pracoviště, přiznává kromě výše uvedeného i výdaje spojené s přepravou osobních věcí a náhradu zvýšených osobních nákladů), resp. nedostatečnou právní úpravu v zákoníku práce, která nemůže jít k tíži zaměstnance, a zachování základních zásad zákoníku práce [§ 13 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákoníku práce], je nutné odstranit analogickým použitím ustanovení § 199 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §§ 172 - 181 zákoníku práce, resp. ve vztahu k nárokům uplatněným žalobou je nutné aplikovat ustanovení § 181 zákoníku práce ve spojení s nařízením vlády č. 62/1994 Sb. Výsledek sporu zvrátil v neprospěch žalobkyně dovolací soud, který k dovolání žalované rozsudkem ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1122/2015-98 změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl. Dovolací soud posuzoval projednávanou věc podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 11. 2011 (dále jen "zák. práce") a zaměřil se na otázku dosud v rozhodování soudů neřešenou, totiž zda národnímu expertovi vyslanému do orgánu Evropské unie přísluší vedle náhrady mzdy podle § 199 odst. 3 zákoníku práce i náhrady zvýšených životních nákladů podle § 3 vládního nařízení č. 62/1994 Sb. a v této souvislosti dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Dovolací soud nesouhlasil s názorem odvolacího soudu o nutnosti odstranění nerovnovážnosti při odměňování a zdůraznil, že žalobkyně nebyla svým zaměstnavatelem vyslána na pracovní cestu (§ 42 odst. 2 zákoníku práce), nešlo v jejím případě ani o přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa výkonu práce podle § 43 odst. 1 zákoníku práce. Poskytování náhrad podle výše citovaného nařízení vlády se podle dovolacího soudu vztahuje jen na poskytování náhrad některých výdajů zaměstnanců rozpočtových a příspěvkových organizací, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí určeno jako pravidelné pracoviště, tedy mají takové pracoviště sjednané v jejich pracovní smlouvě. V případě přiděleného národního odborníka bude veškerá jeho pracovní činnost konána ve prospěch a v zájmu Komise, přičemž tento zaměstnanec přestane vykonávat pro zaměstnavatele práci jak v místu sjednaném v pracovní smlouvě, tak, i jinde. Proto nařízení vlády č. 62/1994 Sb. na poměry účastníků nelze přímo uplatnit. Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o důležitou osobní překážku v práci, kdy pracovní poměr zaměstnance sice vůči zaměstnavateli zůstává zachován, ale veškeré právní povinnosti z tohoto pracovního vztahu jsou omezeny jen na povinnost zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu. III. Stěžovatelka se závěry dovolacího soudu nesouhlasí. Dovolacímu soudu vytýká "překvapivost" jeho rozhodnutí, neboť je opřeno o právní názor, který nebyl ani jednou ze stran sporu v řízení uplatněn. Na změnu právního názoru prý měla být stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. předsedou senátu dovolacího soudu upozorněna. Z pohledu stěžovatelky je proto rozhodnutí dovolacího soudu "nepředvídatelné". Ve svých argumentech stěžovatelka vychází ze závěrů Ústavního soudu vymezených v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16, na které odkazuje. Porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatelka v postupu dovolacího soudu, který změnil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně, aniž by ve věci nařídil jednání. K porušení jejích procesních práv došlo prý poté, co dovolací soud jinak hodnotil důkazy provedené v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, přičemž stěžovatelka se k takovému procesnímu postupu dovolacího soudu neměla možnost vyjádřit. Dovolací soud se prý nijak nevypořádal s její argumentací postavenou na zásadě zákazu diskriminace. Odůvodnění napadeného rozsudku podle názoru stěžovatelky postrádá vysvětlení, z jakého důvodu se dovolací soud přiklonil k právnímu názoru žalované, aniž akceptov