IV.ÚS 3760/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3760/14 ze dne 4. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Keršnerem, Orlí 18, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 7 T 218/2012, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 9 To 16/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 961/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, a to za vyslovení dohledu. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v právnických osobách podnikajících ve stavebnictví na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti VIVAS CZ, s. r. o., částku ve výši 873.753,51,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání bylo Krajským soudem v Brně zamítnuto a následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel se měl deliktního jednání dopustit tím, že jako jednatel společnosti VENTURE BRNO, s. r. o., ačkoliv si byl vědom špatné finanční situace jmenované společnosti i množství neuhrazených závazků, a to i závazků vůči společnosti HANAKOV, spol. s r. o., uzavřel se společností VIVAS CZ, s. r. o., ústní dohodu o dodávce a montáži závěsných balkónů pro revitalizaci panelového domu na ulici Kubíčkova 9, 11 a 13 v Brně. Poté co od společnosti VIVAS CZ, s. r. o., obdržel závaznou objednávku na dodávku 56 kusů závěsných balkónů, přijal dne 7. 9. 2011 na bankovní účet své společnosti VENTURE BRNO, s. r. o., částku 1.554.752,- Kč a dne 25. 10. 2011 částku ve výši 691.001,- Kč, kdy společnosti VIVAS CZ, s. r. o., uváděl nepravdivé informace stran probíhající výroby předmětných balkónů, přestože věděl, že k jejich výrobě a dodávce nedojde, nebude-li subdodavateli společnosti HANAKOV, spol. s r. o., uhrazena zálohová faktura, kterou však nezaplatil. Přestože byl srozuměn s tím, že není schopen zajistit předmětné dohodnuté dílo, tyto skutečnosti společnosti VIVAS CZ, s. r. o., zamlčel a na úhradu dohodnutého díla uhradil toliko částku ve výši 296.623,- Kč a zbytek finančních prostředků poskytnutých ze strany společnosti VIVAS CZ, s. r. o., použil pro jiné účely, následkem čehož nebylo v určené lhůtě dohodnuté dílo dokončeno a ani nebyly vráceny finanční prostředky na jeho zajištění, ani jejich poměrná část a společnosti VIVAS CZ, s. r. o., tak byla způsobena škoda ve výši 1.949.130,- Kč. Stěžovatel ve svém návrhu zásadně nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, neboť v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé znaky skutkové podstaty, přičemž dospívá k závěru, že tyto nebyly v žádném případě naplněny. Obecné soudy zcela rezignovaly na prokázání úmyslu spáchat trestný čin. V projednávaném případě je třeba se nejprve vypořádat s otázkou, jaká smlouva byla mezi firmou VENTURE BRNO, s. r. o., a VIVAS CZ, s. r. o., případně HANAKOV, spol. s r. o. uzavřena. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mezi účastníky smlouvy nebyla nikdy uzavřena písemná smlouva a je tak nejprve třeba postavit na jisto obsah smluvního závazku. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud zhodnotili vzájemné kontraktační jednání zcela jednostranně v neprospěch stěžovatele. Stejně tak se soudy nevypořádaly s tím, že sporná smlouva o dílo nebyla ze strany ani jednoho z účastníků vypovězena, nebylo od ní odstoupeno a nebyla ukončena ani dohodou stran. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož byla smlouva zrušena na základě ujednání vtěleného do objednávky. Důvodem je především ta skutečnost, že obě strany spolu jednaly ještě v době, kdy již uplynula doba pro plnění. Vzhledem k tomu, že smlouva o dílo mezi VENTURE BRNO, s. r. o., a VIVAS CZ, s. r. o., nebyla ukončena, společnosti VIVAS CZ, s. r. o., nevznikl a ani nemohl vzniknout nárok na vyúčtování či vrácení zaplacené zálohy. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že z výpisů z účtu je zcela zřejmé, že měl nachystané peněžní prostředky na případnou zálohu pro společnosti HANAKOV, spol. s r. o. Na zvýšení ceny o 8.000,- Kč za jeden kus balkónu však nepřistoupil, a to přesto, že první polovina balkónů byla z 80-90% hotová a druhá polovina byla hotová z 50%. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel snažil rozporovat závěry znalce Ing. Čecha, podle něhož se společnost VENTURE BRNO, s. r. o., nacházela účetně ve stavu úpadku. S tímto hodnocením stěžovatel nesouhlasí, přičemž vychází z toho, že řada jeho závazků je sporných (cca v rozsahu 4.579.000,- Kč) a v roce 2011 byly rovněž vedeny spory o zaplacení pohledávek (cca v rozsahu 2.015.000,- Kč). Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž nevypořádaly s tím, že mu byla předložena celá řada zakázek sjednaných u společnosti PROFIPLAST, spol. s r. o., TERMO + SK, s. r. o., či Společenství vlastníků bytových jednotek Bezručova v Otrokovicích, které nebyly realizovány pouze z důvodu podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení ze strany společnosti VIVAS CZ, s. r. o. Stěžovatel počítal nejen s příjmem ze zakázek, které se měly realizovat a z případných úspěšných soudních sporů, ale i ze zakázek, které dokončil dříve, či současně se zakázkou Kubíčkova 9-13. Příslušné účetní doklady jsou sice založeny ve spise, ale ani soud a ani soudní znalec se jimi nezabývali. Obecné soudy nikterak nezohlednily z dokazování vyplývající snahu stěžovatele sporné dílo dokončit. Nelze též přehlížet, že podle insolvenčního soudu jsou pohledávky společnosti HANAKOV, spol. s r. o. a VIVAS CZ, s. r. o., mimořádně sporné a nemohou být podkladem ke zjištění úpadku. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena zásada ultima ratio, tedy subsidiarity trestní represe. Trestní soudy svými rozhodnutími suplovaly civilní řízení a odpovědnost žalovaného dovodily i přesto, že i insolvenční soud uplatněné nároky společnosti VIVAS CZ, s. r. o., a HANAKOV, spol. s r. o. nepovažoval za nepochybné. Z provedeného dokazování podle stěžovatele vyplynulo, že rozsah jak přímých, tak i nepřímých nákladů na realizaci akce Kubíčkova v podstatě pokryl doposud zaplacenou zálohu společnosti VIVAS CZ, s. r. o., kterážto byla použita v souladu s jejím účelem. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. P