IV.ÚS 3766/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3766/12 ze dne 15. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava - Zábřeh, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 73 T 173/2009-510 ze dne 12. 9. 2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 726/2011-546 ze dne 26. 1. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 576/2012-33 ze dne 13. 6. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a princip rovnosti zbraní. Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 73 T 173/2009-510 ze dne 12. 9. 2011 Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se, zkráceně řečeno, dopustil tak, že v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2006 do září 2008, v Ostravě, odcizil prostřednictvím neoprávněně vytvořené přípojky napojené před elektroměrem celkové množství elektrické energie minimálně o objemu 127 358 kWh, čímž způsobil poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši minimálně 636.405,- Kč. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří roků. Poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel napadl odvoláním, jež však Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 3 To 726/2011-546 ze dne 26. 1. 2012 jako nedůvodné zamítl. Následně dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 576/2012-33 ze dne 13. 6. 2012 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že v průběhu procesu dokazování vykročily z mezí ústavnosti v jeho neprospěch a dopustily se excesu spočívajícího v naprosto svévolném postupu při opatřování a hodnocení důkazů. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že trestní řízení bylo postaveno na důkazech, které nebyly opatřeny orgány činnými v trestním řízení, nýbrž k jejich zajištění došlo na základě nezákonného zásahu osob, zaměstnanců soukromé společnosti. Jednalo se o pracovníky společnosti ČEZ Měření, s. r. o., kteří svévolně vnikli do cizí nemovitosti, nevratně ji poškodili probouráním zdiva a teprve poté stav jimi zjištěný oznámili Policii ČR. Uvedená společnost, ani její pracovníci, nebyli přitom nadáni oprávněními formulovanými v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zahrnující mimo jiné právo vstupu na cizí nemovitost v souvislosti s provozováním zařízení distribuční soustavy. Těmito oprávněními disponuje pouze držitel veřejnoprávní licence udělené v souladu s výše citovaným zákonem, v daném případě společnost ČEZ Distribuce, a. s., jemuž dle mínění stěžovatele není umožněno je přenášet dále na třetí subjekty. Z řečeného pak stěžovatel dovozoval, že dotčení pracovníci společnosti ČEZ Měření, s. r. o., se dopustili zásahu do jeho práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 12 Listiny. Toto tvrzení stěžovatel podpořil odkazem na analogické oprávnění ke vstupu v rámci domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor tak, jak je upravena v příslušných ustanoveních trestního řádu a precizována v judikatuře Ústavního soudu, přičemž vyslovil domněnku, že zásah osoby soukromého práva do základních práv a svobod jednotlivce, byť by k takovému zásahu disponovala zákonným oprávněním, musí splňovat nejméně totožné limity, tím spíše, že činnost této osoby není ovlivňována rozhodováním soudu. Omezen ve svém právu na spravedlivý proces se stěžovatel cítil v důsledku převzetí nezákonně získaných důkazů orgány činnými v trestním řízení, které tak učinily, aniž by se vypořádaly s jím uplatněnými námitkami stran nepoužitelnosti předmětných důkazů, či nestrannosti a nezávislosti znaleckých posudků a svědků. Provedené dokazování a zejména interpretaci skutkových zjištění obecnými soudy považoval tudíž stěžovatel za nedostatečné z hlediska zajištění spolehlivého podkladu pro spravedlivé rozhodnutí o jeho vině a trestu, a současně za nevyhovující požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům dle názoru stěžovatele nedostál rovněž Nejvyšší soud, jelikož neodstranil shora uvedená pochybení, a opírajíce se o zjevně restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu porušil jeho právo na přístup k soudu. K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Ostravě, přestože neměl k dispozici předmětný trestní spis a vycházel toliko z jemu přístupných listin, konstatoval, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti z větší části uvádí to, co již bylo předmětem jeho obhajoby i opravných prostředků, přičemž každý z příslušných soudů se s jeho argumentací ve svém rozhodnutí vždy řádně vypořádal. Okresní soud v Ostravě plně odkázal na napadený rozsudek, maje zato, že rozhodnutí je řádně a dostatečně, v rozsahu vyžadovaném příslušnými ustanoveními trestního řádu, zdůvodněno, a bylo vydáno po provedení řádného a spravedlivého procesu při plném respektování práv stěžovatele nejen ve smyslu práva trestního, ale zaručeného mu také Ústavou České republiky, Listinou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dalších souvisejících předpisů. Nalézací soud popřel, že by v daném případě důkazy byly vybudovány na nezákonných podkladech, či že při hodnocení důkazní situace vybočil z mezí ústavnosti. Všechny nezbytné důkazy byly provedeny řádnou procesní formou při plném respektování práv obhajoby, následně zhodnoceny způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, pročež soud na jejich podkladě dospěl ke skutkovým zjištěním, o kterých neměl důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, nebylo tudíž třeba věc posuzovat ve smyslu zásady in dubio pro reo, jak namítá stěžovatel. Z těchto důvodů považoval Okresní soud v Ostravě ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí, případně zamítnutí. Krajský soud v Ostravě prohlásil, že při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. S ohledem na specifikum věci pracoval i s ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., tzv. energetický zákon, v účinném znění. Pokud pracovníky některé z organizací společnosti ČEZ došlo k překročení jejich oprávnění nad rámec energetického zákona, event. k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestními předpisy, bylo na orgánech Policie ČR, a následně příslušném stupni státního zastupitelství, aby se touto skutečností zabývali. V podrobnostech, vztahujícím se k hodnocení důkazů, odvolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení dne 26. 1. 2012. Ve shodě se soudem nalézacím pak navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Nejvyšší soud, poukazujíce na totožnost stížnostních a dovolacích námitek, odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 13. 6. 2012, v němž se s touto argumentací vypořádal a vysvětlil, proč jí nelze přiznat žádné opodstatnění. Dle jeho názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl stěžovatelem uplatněn právně relevantně, neboť jeho prostřednictvím prosazoval pouze námitky skutkového a procesního charakteru. Dovolací soud se vyjádřil k postupu pracovníků ČEZ Měření, s r. o., v tom směru, že i kdyby bylo možno připustit jejich (v čistě teoretické rovině) protiprávní jednání v momentě, kdy byli svědky stěžovatelova trestného činu, nic nebrání tomu, aby byli vyslechnuti jako svědci tohoto trestného činu, když ostatně závěr o vině stěžovatele nebyl učiněn pouze na základě jejich výpovědi, ale na základě (ve věci provedených) znaleckých posudků. V závěru Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení ani rozhodnutím vydaným v jeho rámci nebyla z