IV.ÚS 3766/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3766/25 ze dne 13. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chalgor Real, s. r. o., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 21 Cdo 101/2025-1481, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 27 Co 218/2022-908 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. května 2022 č. j. 11 C 135/2020-706, za účasti Nejvyšší soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. CPI - Land Development, a. s., sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, 2. Zumiez - Černokostelecká 1623, s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, a 3. Zumiez a. s., sídlem Příkop 843/4, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V této věci rozhoduje Ústavní soud již podruhé po částečně vyhovujícím nálezu ze dne 6. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 1923/24. Tímto nálezem Ústavní soud zrušil původní zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024 č. j. 21 Cdo 2697/2023-1020 pro nepřezkoumatelnost a konstatoval porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatelky na určení existence zástavního práva ke konkrétním pozemkům. Protože Ústavní soud již podrobně shrnul skutkový stav v předchozím řízení, pro stručnost na něj nyní odkazuje (srov. body 1 až 6 citovaného nálezu). 2. Důvodem předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu bylo nedostatečné vypořádání námitky tvrzených procesních vad Nejvyšším soudem. Zatímco Nejvyšší soud vyšel z toho, že důkaz mohla stěžovatelka uplatnit dříve než před odvolacím soudem, což neučinila (a závěr odvolacího soudu o nepřípustné novotě obstojí), Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka věrohodně tvrdí, že tak učinit nemohla, s čímž se Nejvyšší soud nevypořádal. 3. Nejvyšší soud o věci znovu rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Dovolání shledal (stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1923/24) přípustným pro řešení otázky, zda se ochrana § 984 odst. 1 občanského zákoníku týká i nabyvatele vlastnického práva, který právo nabývá v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, podle něhož na nemovité věci nevázne zástavní právo. S ohledem na přípustnost dovolání se opětovně zabýval i procesními vadami, které stěžovatelka namítala. Předchozímu nálezu Ústavního soudu se věnoval v bodech 9 až 25 napadeného rozsudku a rozvedl svou argumentaci proč k procesním vadám v řízení před odvolacím soudem nedošlo. Připomněl, že odvolací soud navržený důkaz (výpis z účtu) neprovedl ze dvou důvodů: a) pro jeho nadbytečnost, b) pro jeho opožděnost, přičemž pro závěr, že se nejedná o vadu řízení, postačí shledání pouze jednoho z těchto důvodů. 4. Neprovedený důkaz shledal shodně s odvolacím soudem jako nadbytečný, jelikož vůbec nemohl směřovat k prokázání těch skutkových okolností, k nimž byl navržen. Pokud stěžovatelka tvrdila, že kupní smlouva byla (absolutně) neplatná, výpis z účtu (třetí osoby) nemohl prokázat společný úmysl jednajících (první a druhé vedlejší účastnice) dopustit se podvodu vůči stěžovatelce, popř. zkrátit její práva, neboť pouhý výpis z účtu nic o úmyslu zasílajícího a příjemce a o charakteru platby nevypovídá (blíže body 22 až 25 napadeného rozsudku). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Setrvává na svých argumentačních pozicích z řízení před obecnými soudy i předchozího řízení před Ústavním soudem (srov. body 9 až 11 citovaného nálezu). Uvádí, že se nachází v bludném kruhu a že její procesní situace zřetelně hraničí s odepřením spravedlnosti, protože se soudy nezabývají jejími argumenty skutečně a meritorně. Porušení svých ústavních práv dovozuje ve třech hlavních okruzích námitek. Zaprvé v tom, jak obecné soudy vykládají § 986 o. z., resp. § 984 o. z. ve vztahu k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Zadruhé v tom, že soudy dostatečně neposoudily namítanou neplatnost kupních smluv a namítanou absenci dobré víry první vedlejší účastnice. Zatřetí tvrdí, že existuje extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a závěry Nejvyššího soudu, který po zrušení původního rozsudku nerespektoval pokyny Ústavního soudu a konstatoval nadbytečnost důkazu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu shledal, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatelky nedostál požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy mají podle tohoto ustanovení povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04). V nyní přezkoumávaných rozhodnutích však Ústavní soud již tuto vadu neshledal. 7. Nejvyšší soud doplnil odůvodnění napadeného rozhodnutí o závěr týkající se nadbytečnosti důkazu. Vysvětlil, proč by doplnění důkazu nemohlo směřovat ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy a relevantních pro rozhodnutí. V odůvodnění se podrobně zabýval otázkou absolutní neplatnosti smlouvy zkracující věřitele (bod 20) a připomněl přísná kritéria tohoto institutu, vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v dovolání tvrdila, že důkaz výpisem z účtu má prokázat podvodné jednání a podezření o úplatku vedoucí k neplatnosti kupní smlouvy. Nejvyšší soud ale vysvětlil, že tento důkaz k prokázání společného úmyslu jednajících dopustit se podvodu vůči stěžovatelce vůbec směřovat nemůže. Navržený důkaz nemůže nic vypovídat o skutečném účelu platby a jedná se proto o důkaz nadbytečný, který soud provést nemusí. Zdůvodnění neprovedení důkazu jeho nadbytečností dostatečně odůvodňuje závěr, že k namítaným vadám řízení nedošlo. Není pak již rozhodné, zda bylo možné jej uplatnit již před soudem prvního stupně, či nikoliv a zda by tedy šlo o nepřípustnou novotu (důkaz opožděný). Ústavní soud v tomto ohledu na odůvodnění Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního. 8. Jakkoli předchozí kasační nález vytýkal Nejvyššímu soudu nedostatečné zdůvodnění závěru o opožděnosti důkazu v odvolacím řízení, nelze přisvědčit stěžovateli, že by nyní napadeným rozhodnutím, v němž se Nejvyšší soud zabýval nadbytečností důkazu, porušil ústavní práva stěžovatele. Předchozí rozsudek Nejvyššího soudu totiž zdůvodnil absenci procesních vad před odvolacím soudem jen poukazem na opožděnost navrženého důkazu, přičemž v této části byl nepřezkoumatelný. Pokud však odvolací soud neprovedení důkazu zdůvodnil vedle jeho nepřípustnosti (jako novoty) též jeho nadbytečností a uvedený závěr obstojí, nelze postupu Nejvyššího soudu v novém rozhodnutí nic vytýkat. 9. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy a dobré víry vedlejších účastnic, což je nezbytným předpokladem aplikace § 984 o. z. Ústavní soud ale navzdory tvrzení stěžovatelky neshledal, že by se obecné soudy s argumenty stěžovatelky nevypořádaly, a že by své závěry nedostatečně odůvodnily. Jak neplatnosti kupní smlouvy (srov. body 53 a násl. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu), tak dobré víře (srov. tamtéž body 44 a násl.) se Nejvyšší soud podrobně věnoval. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 16.) 10. Konečně, jde-li o tvrzený vadný výklad § 984 a 986 o. z., Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší podústavní předpisy vykládat, to je záležitostí obecných soudů, přičemž sjednocování výkladu podústavního práva náleží (v oblasti soukromého práva) Nejvyššímu soudu. Většina argumentace stěžovatelky má však jen povahu polemiky s výkladem podústavního práva a polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor založený na výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud současně neshledal, že by se jednalo o interpretaci svévolnou a argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního odůvodnění (nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, bod 14). 11. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jak