IV.ÚS 377/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 377/10 ze dne 18. 5. 2010 N 108/57 SbNU 389 K povinnosti odvolacího soudu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k projednávané věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 18. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 377/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České advokátní komory, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009, jímž Městský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, do práva stěžovatelky jako účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byl porušen princip rovnosti stran zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), svého práva jako účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a principu rovnosti stran zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 352/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 k návrhu žalobkyně JUDr. J. M. (dále jen "žalobkyně") vydal dne 24. listopadu 2008 podle ustanovení § 153b odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek č. j. 22 C 352/2006-46 (dále jen "předmětný rozsudek pro zmeškání"), kterým stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni částku 930 000 Kč a nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek 37 200 Kč. Zástupce stěžovatelky se bez předchozí omluvy na jednání konané dne 24. listopadu 2008 ve 13:00 hodin nedostavil a dodatečně doložil svoji omluvu, a to s odkazem na poruchu osobního automobilu, kterým se na soudní jednání konané v Praze dopravoval z Brna, kde měl týž den v době od 8:30 do 9:30 hodin jiné jednání. Dne 23. prosince 2008 podala stěžovatelka návrh na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 352/2006-60 ze dne ze dne 17. dubna 2009 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") byl předmětný rozsudek pro zmeškání (k návrhu stěžovatelky) zrušen. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím, aniž by nařídil ústní jednání, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně obdržela k vyjádření, ale svého práva vyjádřit se nevyužila. Stěžovatelka podala dne 2. ledna 2009 proti předmětnému rozsudku pro zmeškání odvolání, o kterém dosud nebylo obecným soudem rozhodnuto. II. Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje především ve skutečnosti, že odvolací soud stěžovatelku neseznámil s opačným skutkovým i právním hodnocením věci a nenařídil ve věci jednání, při němž by se stěžovatelka mohla k úvahám odvolacího soudu vyjádřit a případně navrhnout další důkazy. Stěžovatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. ledna 2009 (viz níže), jehož odůvodnění v ústavní stížnosti v této souvislosti cituje. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Předsedkyně senátu 20 Co JUDr. Irena Saralievová za Městský soud v Praze vyjádřila domněnku, že žádné ústavní právo stěžovatelky porušeno nebylo. Okolnost, že odvolací soud vyhodnotil stěžovatelkou uváděné skutečnosti ve vazbě na předložené důkazy odlišně než soud prvního stupně není podle jejího vyjádření důvodem pro nařízení jednání ohledně procesního rozhodnutí, a bylo věcí stěžovatelky, aby veškeré podstatné skutečnosti tvrdila a důkazy předložila již se svým návrhem na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka navíc ani ve skutkovém popisu děje v ústavní stížnosti nepopisuje, v čem spatřuje omluvitelný důvod zmeškání jednání, a neuvádí žádné jiné skutečnosti a nenabízí jiné důkazy, než které již tvrdila a předložila. Dále JUDr. Saralievová odkázala na v záhlaví citované rozhodnutí, ve kterém jsou podrobně vyloženy jeho důvody, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, nebo případně zamítl. Vyjádření Městského soudu v Praze nepřineslo ve věci nic podstatného, a proto nebylo poskytováno stěžovatelce k replice. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. IV. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě, zejména jejímu čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Podle ustanovení § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v ustanovení § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení, zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení). Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout tímto rozsudkem. Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná, a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené. Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duch