IV.ÚS 3770/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3770/16 ze dne 14. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ľ. B., t. č. ve Věznici Hrnčiarovce nad Parnou, Dlhé lúky 1, 919 35, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2016 sp. zn. 14 To 110/2016, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 15. listopadu 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ľ. B. (dále též "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného (prvostupňového) rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil: 1) Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Levice ze dne 6. září 2012 sp. zn. 4 T 112/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 13. června 2013 sp. zn. 4 To 139/2012, shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 5 zákona č. 485/2001 Z. z. (dále jen "slovenský tr. zákon") a trestného činu neodvedení daně a pojistného dle § 148a odst. 1, 2 písm. a) slovenského tr. zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. 3 Tdo 25/2014 odmítnuto. 2) Okresním soudem Levice byl na stěžovatele dne 9. května 2016 pod sp. zn. 4 T 112/2006, vydán evropský zatýkací rozkaz. Stěžovatel byl dne 26. května 2016 v 8:30 hod. zadržen na území České republiky a usnesením Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") z téhož dne sp. zn. Nt 2031/2016 byl vzat do tzv. předběžné vazby. 3) Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 15. června 2016 návrh na vydání rozhodnutí o předání dle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "z. m. j. s.") a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. 4) Usnesením ze dne 23. června 2016 sp. zn. Nt 2031/2016 soud prvního stupně rozhodl o předání stěžovatele do Slovenské republiky. Usnesením ze dne 12. července 2016 sp. zn. 14 To 78/2016 Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud") k stížnosti stěžovatele usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, dle § 149 písm. b) tr. řádu z důvodu nedodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě a neprovedení v usnesení stížnostního soudu citovaných důkazů zrušil, a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 5) Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. Nt 2031/2016 rozhodl o předání stěžovatele do Slovenské republiky a o přeměně předběžné vazby stěžovatele na vazbu předávací. 6) Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal stížnost, již stížnostní soud usnesením ze dne 8. září 2016 sp. zn. 14 To 110/2016 dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Ústavní stížnost směřuje proti usnesením obecných soudů uvedeným v bodech 5) a 6) shora. III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti (a v jejím doplnění ze dne 15. listopadu 2016) předně namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 205 odst. 2 písm. l) z. m. j. s., neboť se dostatečně nezabývaly jeho tvrzeními stran nesprávného postupu slovenských soudů v průběhu trestního řízení, jež vyústilo v jeho pravomocné odsouzení. Z uvedeného ustanovení přitom plyne, že k předání osoby do vyžadujícího státu nemůže dojít za situace, kdy by takový postup byl v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Takový rozpor stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Nitře, jenž v řízení o odvolání stěžovatele přistoupil ke změně právní kvalifikace skutku, aniž by s takovou změnou stěžovatele či jeho advokáta seznámil, čímž prý porušil článek 6 odst. 1 a 3 písm. a) a b) Úmluvy. Své předání za účelem výkonu trestu ve Slovenské republice proto stěžovatel považuje za pokračování v porušování jeho základního práva, což však obecné soudy nevzaly v potaz, pročež jejich postup v projednávané věci považuje za arbitrární a formalistický, a tedy rozporný s ustanovením § 5 z. m. j. s. Dle názoru stěžovatele dále obecné soudy nesprávně vycházely ze závěru, že v řízení o předání jim nepřísluší přezkoumávat pravomocné rozhodnutí soudů jiného členského státu, a to i přesto, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva platí, že "[ú]kolem soudu v daném případě skutečně není přezkoumávat rozhodnutí cizího státu po právní nebo skutkové stránce, ale přezkoumat, zda byly důkazní prostředky (per analogiam procesní postupy) předloženy a vykonány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces, a tím ověřit soulad s Úmluvou" (REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: ORAC, 2002, s. 136.). Obecné soudy dle stěžovatele prý rezignovaly na restriktivní výklad § 205 odst. 2 písm. h) a i) z. m. j. s., protože stěžovatel představuje osobu, na níž české soudy "pohlížejí jako na nevinného". Stěžovatel má dále za to, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán neplatně a v rozporu se zákonem, konkrétně ustanovením § 193 odst. 2 z. m. j. s., které umožňuje předání na základě evropského zatýkacího rozkazu pro skutek, za který má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody. V případě stěžovatele však takový trest být vykonán nemá, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 3 Tdo 25/2014, dle něhož usnesení Krajského soudu v Nitře o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody dosud není právoplatné (pravomocné). Napadená rozhodnutí prý taktéž přehlížejí závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, v němž Ústavní soud (mimo jiné) konstatoval, že "[o]sobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu)." Stěžovatel namítá, že skutečnost, že by lhůty k předání neběžely, je čistě iluzorní, neboť k jeho předání došlo ještě dříve, než bylo rozhodnutí stížnostního soudu doručeno jeho obhájci. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v projednávané věci mělo dojít k porušení § 15 (správně § 14) z. m. j. s., neboť v řízení před soudem prvního stupně byl zastoupen advokátním koncipientem, nikoliv advokátem. V neposlední řadě dle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro jeho vzetí do předběžné vazby, u níž česká právní úprava vyžaduje naplnění důvodu tzv. útěkové vazby. Na tento důvod přitom nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že osoba, o jejíž předání jde, je cizincem bez dlouhodobého pobytu v České republice. Na tomto základu stěžovatel dovozuje, že názor stížnostního soudu, že předávací vazba (na níž byla předběžná vazba stěžovatele přeměněna napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně) je v dané věci obligatorní, nemůže obstát. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel žádá ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, s odůvodněním, že předání do Slovenské republiky by pro něj představovalo nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Současně stěžovatel požádal o anonymizaci ústavní stížnosti ve vztahu k údajům o své totožnosti, jakož i o totožnosti dalších - v ústavní stížnosti zmiňovaných - osob. IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal ve světle námitek stěžovatele obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavn