IV.ÚS 378/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 378/08 ze dne 22. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. B. a B. B., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Sobolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Kvapilova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 čj. 28 Cdo 4736/2007-168, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007 čj. 17 Co 345/2006-149 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, čj. 17 C 46/92-130, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným osobně dne 11. 2. 2007 se J. B. a M. B. (dále též "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená (v petitu ústavní stížnosti nepřesně označená) rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 17 C 46/92, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u soudu dne 28. 1. 1992 se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému (posléze Statutárnímu městu Brno) uzavřít s nimi dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, tj. zahrad o výměře 231 m2 a 110 m2, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec Brno, katastrální území Komín. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 1996 zavázal druhého žalovaného město Brno uzavřít s žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve znění ve výroku blíže specifikovaném (výrok I.); řízení proti prvému žalovanému soud zastavil (výrok III.) a ve výrocích II. a IV. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 3. 1998 rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném výroku I. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2006 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Své zamítavé rozhodnutí ve věci samé odůvodnil závěrem, že provedeným důkazním řízením bylo zcela nepochybně zjištěno, že žalovaný není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nebyla naplněna restituční skutková podstata dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť smlouvy, na jejichž základě byly převáděny předmětné nemovitosti na stát, nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci navíc jako oprávněné osoby nepodali předmětnou žalobu v zákonné prekluzivní lhůtě do 1. 4. 1992, protože současný žalovaný Statutární město Brno vstoupil do řízení až na základě návrhů žalobců ze dne 16. 10. 2001 a 2. 10. 2002, kdy soud prvního stupně usnesením připustil, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a na její místo vstoupilo jako žalovaný Statutární město Brno, které se stalo vlastníkem sporných nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Krajský soud v Brně k odvolání žalobců dne 11. 6. 2007 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2006 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) poté, co se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vyjádřil se zejména k otázce pasivní legitimace, včasnosti žaloby i existence restituční skutkové podstaty. Nejvyšší soud dne 27. 6. 2007 dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. I on se v odůvodnění podrobně vyjádřil k otázkám pasivní právní legitimace, včasnosti žaloby i existence restituční skutkové podstaty. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřili nesouhlas se závěrem obecných soudů, že žalovaný nebyl povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a v této souvislosti poukázali na "Nález Ústavního soudu č. 170/97" [správně nález ze dne 11. 2. 1999 IV. ÚS 170/97 (Sb. n. u., sv. 13, str. 163)]. Nesouhlasili ani se zjištěním obecných soudů, že žaloba byla podána opožděně a poukázali na nález ze dne 11. 7. 1996 II. ÚS 127/96 (Sb. n. u., sv. 5, str. 519). Závěrem uvedli, že obecné soudy všech stupňů jim odepřeli základní právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny, čímž znemožnily ochranu jejich vlastnictví. IV. Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 7. 2006. V. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 17 C 46/92 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nesprávným právním posouzením jejich věci obecnými soudy. K tomuto tvrzení stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že citovaný článek Listiny konkrétně nic neuvádí (jak je z jeho znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládá (spolu s dalšími články Listiny) obecně „právo na spravedlivé projednání“ věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů zejména v otázkách, zda žalovaný byl povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, zda žaloba byla podána včas a zda v jejich případě byla naplněna restituční skutková podstata ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem „přehodnocovat“ hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodovaly (dvakrát) nalézací i odvolací soud, a jejich věc posoudil i Nejvyšší soud, jemuž ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu bezchybně zhostil. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), každý proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami. Právo na spravedlivý proces implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. I když na str. 6. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je naznačeno, že při posuzování věci obecnými soudy nebylo zřejmě dostatečně přihlédnuto k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jež vylučoval z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí (v daném případě Statutárního města Brna) ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona o mimosoudních rehab