IV.ÚS 3784/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3784/14 ze dne 12. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Cejl 62b, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 38 Co 20/2014-536, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. prosince 2014, se stěžovatelka (matka nezletilých dětí) podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 38 Co 20/2014-536 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. 2. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 0P 324/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. října 2013 č. j. 0P 324/2011-487, kterým bylo rozhodnuto o úpravě styku k dceři a synovi stěžovatelky. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, neboť nesouhlasila s rozhodnutím o úpravě styku a o uložených nákladech řízení státu. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ohledně úpravy styku s nezletilými dětmi tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými od 1. prosince 2014 do 28. února 2015 každý lichý týden v roce v sobotu od 14.00 hod. do 16.30 hod. formou asistovaného styku. Od 1. března 2015 do budoucna pak každý lichý týden v roce v sobotu od 9.00 hod. do 18.00 hod., vyjma měsíce července každého roku, a dále každoročně 25. prosince od 9.00 hod. do 18.00 hod. V napadeném V. výroku rozsudek soudu I. stupně odvolací soud změnil tak, že matka i otec jsou povinni nahradit státu na nákladech řízení každý částku 37 202 Kč. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila provedené důkazní řízení a právní závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a tvrdila, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, nemají oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu, a jsou nepřezkoumatelná. Obecné soudy vycházely podle názoru stěžovatelky z nedostatečně zjištěných skutkových okolností, neměly učinit z revizních znaleckých posudků tak jednoznačný závěr, jaký učinily, protože revizní znalecké posudky nelze považovat za jednoznačné (odpovědi na položené otázky někdy nejsou podloženy výsledky vyšetření a závěry nejsou řádně odůvodněny). Pokud pak odvolací soud vady revizních znaleckých posudků nerozpoznal a přihlížel k nim, jednalo se podle názoru stěžovatelky o libovůli soudu. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud měl vzhledem k existenci důvodné obavy o zdraví nezletilé dcery styk s otcem zakázat. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 253/98, III. ÚS 166/95, I. ÚS 101/97 a I. ÚS 585/04. 5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. 6. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Oba ve věci rozhodující soudy se přiklonily k umožnění styku otce s nezletilými dětmi, přičemž lze konstatovat, že provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. 9. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte". 10. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. 11. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úml