IV.ÚS 38/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 38/10 ze dne 19. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů Občanského sdružení TWRA - Third World Relief Agency, se sídlem Praha 4, U Michelského lesa 366 a JUDr. J. R., zastoupených JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 4, Zdiměřická 1452/26, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 [zřejmě správně 14. 10. 2009] č. j. 39 Co 151/2009-88, a proti výroku II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 75/2007-55 ze dne 3. listopadu 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dne 7. 1. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejm. jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces, právo na rovné zacházení, právo na spravedlivé zadostiučinění, jakož i právo na náhradu nákladů řízení. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se každý ze stěžovatelů domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200.000,- Kč pro každého z nich (v této souvislosti budiž poznamenáno, že TWRA je občanským sdružením vzniklým 29. 6. 2006 a JUDr. J. R. byl zmocněncem přípravného výboru, jehož členové iniciovali vznik TWRA). Tato nemajetková újma měla stěžovatelům vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem (porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě), k němuž docházelo v soudních řízeních vedených proti rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky; Ministerstvo vnitra České republiky totiž opakovaně odmítalo TWRA registrovat. Obvodní soud pro Prahu 2 přitom v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že: "I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci [JUDr. J. R.] částku 24 000,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. [...] II. Žaloba, jíž se [TWRA] domáhal[o] zaplacení částky 200 000,- Kč, se zamítá. [...] III. Žaloba, jíž se žalobce [JUDr. J. R.] domáhal zaplacení částky 176 000,- Kč, se zamítá. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení." Vyšel z toho, že TWRA žádná škoda nevznikla, neboť toto sdružení vzniklo (stalo se tak aktivně legitimovaným účastníkem řízení) až právní mocí posledního meritorního rozhodnutí (to je 29. 6. 2006), a to v souladu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb." nebo "zákon o sdružování občanů"); podle tohoto ustanovení je den právní moci rozhodnutí soudu dnem registrace sdružení. Ke zrušení předchozích rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ve věci registrace TWRA totiž došlo ne proto, že by nebylo na místě registraci odmítnout, ale proto, že předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky trpěla mj. nedostatečným odůvodněním (byla nepřezkoumatelná) a vycházela z nedostatečných skutkových zjištění. TWRA bylo podle obvodního soudu účastníkem řízení jako celku, v němž mu měla vzniknout újma fakticky jeden jediný den - žádná újma mu tedy ve skutečnosti vzniknout nemohla (žalobě tedy ve vztahu k TWRA nebylo vyhověno). Naopak JUDr. R. byl podle Obvodního soudu pro Prahu 2 účastníkem řízení jako celku (byl mimo jiné zmocněncem přípravného výboru ve smyslu § 6 zákona o sdružování občanů). Podle Obvodního soudu pro Prahu 2 mu skutečně byla způsobena nemajetková újma, za niž mu bylo přiznáno - vzhledem k okolnostem případu (závažnost důsledků nesprávného úředního postupu vůči JUDr. R.; skutečnost, že zadostiučinění bylo přiznáno již národním soudem, nikoliv až Evropským soudem pro lidská práva; průtahy byly namítány jen ve vztahu k soudnímu řízení, nikoliv k řízení před Ministerstvem vnitra České republiky) - zadostiučinění ve výši 24.000,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 2 ve vztahu mezi JUDr. R. a Českou republikou - Ministerstvem vnitra České republiky v souladu s "ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, neboť žalované, jež měla ve věci převážný úspěch, žádné náklady v řízení nevznikly. Soud nepostupoval dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle nějž i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci sice záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, nicméně [JUDr. R.] požadoval plnění zjevně nepřiměřené (více jak 8x), popř. účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. v tomto směru Bureš/Drápal/Krčmář a kol.: Občanský soudní řád - komentář, 7. vydání, díl. I, Praha: C.H.Beck, 2006, str. 652)." Ve vztahu mezi TWRA a Českou republikou - Ministerstvem vnitra České republiky pak podle "ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, neboť žalované, jež měla ve věci plný úspěch, žádné náklady v řízení nevznikly." Odvolací soud v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek prvostupňového soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se zcela ztotožnil s prvostupňovým soudem. Nadto mimo jiné zdůraznil, že podle názoru Evropského soudu pro lidská práva jsou vnitrostátní orgány více, než sám tento soud, způsobilé stanovit výši příslušných částek tak, aby korespondovaly s životní úrovní v dané zemi a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny jako odškodnění z titulu různých újem. Argumenty stěžovatelů, jimiž odůvodňují každým z nich požadovanou částku 200.000,- Kč, nelze rovněž podle názoru odvolacího soudu akceptovat, neboť nekorespondují s životní úrovní v České republice, jakož i s částkami, které jsou podle platných právních norem aktuálně vypláceny z titulu různých újem. Například za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké totiž náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželovi a dětem každému ve výši 240.000,- Kč. Ve světle tohoto odškodnění je pak podle odvolacího soudu částka 24.000,- Kč zcela přiměřeným zadostiučiněním za to, že JUDr. R. nemohl v důsledku nesprávného postupu soudů realizovat svá občanská práva prostřednictvím občanského sdružení. Stěžovatelé v reakci na tato odůvodnění obecných soudů v ústavní stížnosti zejména polemizují se závěrem, že TWRA vzniklo až právní mocí posledního meritorního rozhodnutí dne 29. 6. 2006; stěžovatelé se naopak domnívají, že právní subjektivita byla u tohoto sdružení založena již prvním zrušujícím soudním rozhodnutím z roku 1999. Tato skutečnost je podle stěžovatelů ostatně potvrzena rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, v němž Nejvyšší správní soud jednal z TWRA jako účastníkem řízení (z úřední činnosti přitom Ústavní soud zjistil, že se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu z 13. 11. 2003 č. j. 7 A 13/2002-46). Dále se stěžovatelé domnívají, že výše zadostiučinění, které bylo JUDr. R. poskytnuto, je naprosto nedostatečná, a to i s ohledem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Konečně stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se obecné soudy dopustily svévole, rozhodly-li o náhradě nákladů řízení podle kritéria úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nikoliv podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zohledňujícího úvahu soudu ve vztahu k výši přiznaného plnění. Ústavní soud měl při svém rozhodování k dispozici spis Obvodního soudu pro Prahu 2 evidovaný pod sp. zn. 12 C 75/2007 a vyjádření tohoto soudu k ústavní stížnosti. V něm tento soud zejména odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále podrobně rozebral své úvahy, které ho vedly k aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv § 142 odst. 3 o. s. ř. Zároveň souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé ve své replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 zejména konstatovali, že stále trvají na ústavní stížnosti, neboť základní práva TWRA byla porušena tím, že soud nesprávně posoudil otázku vzniku jeho právního statutu. Základní práva JUDr. R. pak byla porušena tak, že mu soud neposkytl ochranu v dostatečné míře a ve vztahu k němu rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Způsob rozhodnutí o nákladech řízení navrhovaný stěžovateli v ústavní stížnosti je podle nich v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 od