IV.ÚS 38/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 38/18 ze dne 26. 9. 2018 N 160/90 SbNU 599 K zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa, soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Jaromíra Jirsy - ze dne 26. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 38/18 ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 100/2017 ze dne 20. října 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2015-1543 ze dne 17. července 2017 o zamítnutí návrhu na obnovu řízení ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. I. V řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 38/18 se pokračuje. II. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu č. j. 46 T 3/2015-1226 ze dne 24. 3. 2015 shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Uvedeného trestného činu se měl dopustit ve zkratce tak, že 1. v úmyslu jej usmrtit si vzal jako rukojmí poškozeného bezdomovce, kterého ohrožoval nožem, a následně sám zavolal Policii České republiky, jejíž výzvy k odhození nože uposlechl po použití donucovacích prostředků, aniž by způsobil poškozenému fyzické zranění, a 2. po předchozím uvážení napadl nožem jiného bezdomovce s úmyslem jej usmrtit, přičemž k usmrcení nedošlo jen díky aktivní obraně poškozeného, příchozímu svědkovi a poskytnutí včasné lékařské pomoci. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku. 3. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 44/2015 ze dne 9. 6. 2015 zamítl. V následném dovolání stěžovatel změnil své stanovisko k předmětným trestným činům a uvedl, že jeho dřívější vyjádření (kdy se k trestným činům doznával) bylo motivováno snahou upoutat pozornost. Proto údajně popisoval útoky (a další své činy, které se ani nestaly) v tom nejhorším světle. Ve skutečnosti však nebyly vedeny v úmyslu poškozené usmrtit. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 6 Tdo 1458/2015-61 ze dne 25. 5. 2016 citovaná rozhodnutí městského a vrchního soudu zrušil v části týkající se prvního z uvedených skutků a sám rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. V odůvodnění uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v dovolacím řízení přezkoumat, mohla by však být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Kasační část rozsudku Nejvyšší soud odůvodnil tím, že z provedeného dokazování u prvního skutku nevyplývá stěžovatelův úmysl poškozeného usmrtit, jenž soudy dovozovaly výhradně ze stěžovatelova doznání, nepodloženého jakýmikoliv věrohodnými důkazy. Úmysl usmrtit poškozeného v případě druhého skutku byl naopak dle Nejvyššího soudu podložen nejen výpověďmi stěžovatele, nýbrž (mimo jiné) i způsobem provedení útoku a tím, že stěžovatel nepřivolal na místo policejní hlídku. 4. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3083/16 ze dne 29. 11. 2016 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že změna výpovědi stěžovatele může být předmětem návrhu na povolení obnovy řízení. Skutečnost, že se obžalovaný obsáhle dozná, určuje i rozsah prováděného dokazování, zvláště ve vztahu k nepřímým důkazům. Ústavní soud sice uvedl, že soudy provedly dostatečné množství důkazů, poznamenal nicméně, že s novou důkazní situací se může tento závěr změnit. 5. Stěžovatel podal také návrh na obnovu řízení, který nyní napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl. Podle soudu změna výpovědi nic nemění na tom, že se stěžovatel daného trestného činu dopustil. Při rozhodování o vině soud nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Městský soud také uvedl, že změna postoje stěžovatele nastala až ve chvíli, kdy si uvědomil, že činy, kterými se honosil, byly v souladu se zákonem potrestány. 6. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, přičemž se ztotožnil s argumenty městského soudu. 7. Stěžovatel proto podal další, nyní posuzovanou ústavní stížnost. V ní uvádí, že i s ohledem na jeho osobnost by jeho původní výpověď neměla být považována za věrohodnou. Soudy se však zaměřily právě na jeho původní doznání, ačkoli jej vzal zpět, a vůbec nehodnotily změnu výpovědi jako nový důkaz. Dle názoru stěžovatele nebylo dostatečně zohledněno, jak změna ve výpovědi ovlivnila původně zjištěný majetkový motiv činu. Nadto vrchní soud pochybil, když nenařídil veřejné zasedání. Soudy navíc neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Stěžovatel také poukazuje na tvrzení vrchního soudu, že v době trestného činu již nebyl zaměstnancem restaurace, odkud údajně odcizil nože, což je prý v extrémním rozporu s obsahem spisu. Podobně tomu má být u tvrzení, že se na místě činu nenašel majetek větší hodnoty. II. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen advokátem a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud následně vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 10. Městský soud v Praze sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat, neboť vše již bylo uvedeno v jeho rozhodnutích vydaných v trestní věci stěžovatele. 11. Vrchní soud v Praze má za to, že k porušení stěžovatelových základních práv nedošlo. Vrchní soud se neztotožňuje s argumentací zaujatou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705), dle níž jsou soudy povinny rozhodovat o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání. Podle vrchního soudu musí mít i princip kontradiktornosti své mantinely a nelze pominout, že v rámci obnovy neplatí revizní princip, nezkoumá se správnost výroků původního rozsudku, ale toto řízení je výhradně zaměřeno na to, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, které by mohly vést k vydání jiného než původního meritorního rozhodnutí. 12. Vrchní soud neshledává jediný důvod, proč by tytéž důkazy a totéž řízení měly být prováděny duplicitně, resp. tyto důkazy měly být pro nadbytečnost opakovaně odmítány, když takový princip stran provádění důkazů není v případě shodného meritorního rozhodnutí zaveden ani v odvolacím řízení v rámci trestního stíhání. 13. Z těchto důvodů vrchní soud navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu postupoval podle § 23 zákona o Ústavním soudu a předložil danou otázku k posouzení plénu pro překonání právního názoru uvedeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16. Následně by dle vrchního soudu měla být ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. 14. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. 15. Vrchní státní zastupitelství v Praze se naopak domnívá, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1377/16 jakož i na východiska nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) bylo namístě, aby bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto ve veřejném zasedání. Projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání dle vrchního státního zastupitelství došlo k porušení stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. 16. Obdržená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který možnosti podat k nim repliku nevyužil. 17. Usnesením č. j. IV. ÚS 38/18-52 ze dne 24. 7. 2018 IV. senát Ústavního soudu přerušil řízení o této ústavní stížnosti a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 201