IV.ÚS 380/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 380/16 ze dne 19. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky FVE SUN VIK 2 s. r. o., IČ: 28638701, se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 438/219, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem KVB advokátní kanceláře s. r. o., se sídlem Pardubice, Teplého 2786, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 9 As 173/2015-71 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2015 č. j. 62 A 97/2013-131, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem ze dne 3. 2. 2016, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, se společnost FVE SUN VIK 2 s. r. o., (dále jen "osoba zúčastněná na řízení" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 11. 2010 č. j. 13853-5/2010-ERU (dále jen "správní rozhodnutí"), kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, na celkový instalovaný sluneční výkon 1,589 MW, pro provozovnu fotovoltaické elektrárny v katastrálním území Chomutov I, na pozemku p. č. X. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Dne 19. 6. 2015 rozsudkem č. j. 62 A 97/2013-131 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") o žalobě nejvyššího státního zástupce, podané k ochraně veřejného zájmu podle ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. proti správnímu rozhodnutí žalovaného Energetického regulačního úřadu, se sídlem v Jihlavě, rozhodl tak, že správní rozhodnutí žalovaného se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a IV). V tomto řízení měla stěžovatelka postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 soudního řádu správního. Dne 26. 11. 2015 rozsudkem č. j. 9 As 173/2015-71 Nejvyšší správní soud kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout. II. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. V daném případě bylo podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelčiny námitky jsou však uplatnitelné v otevřeném správním řízení, v němž bude Energetický regulační úřad znovu rozhodovat o žádosti osoby zúčastněné na řízení o udělení licence, vázán právním názorem správního soudu, vysloveným v jeho rozhodnutí, případně jako důvod správní žaloby resp. kasační stížnosti. Stěžovatelce jsou tudíž i nadále k dispozici prostředky správního řádu a soudního řádu správního, a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné prostředky k ochraně svých práv. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (viz např. usnesení dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovaná judikatura). Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2016 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj