IV.ÚS 3815/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3815/17 ze dne 22. 1. 2019 U 2/92 SbNU 360 Uložení pořádkové pokuty v trestním řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2017 č. j. 3 To 569/2017-628 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2017 č. j. 32 T 145/2016-603 takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 38 a 40 Listiny. V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena podle § 66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč z důvodu, že se stěžovatel bez dostatečné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení konanému dne 3. 8. 2017 v trestní věci stěžovatele jako obžalovaného. Své usnesení odůvodnil okresní soud tím, že se jednalo již o v pořadí čtvrté hlavní líčení, kdy předchozí hlavní líčení byla z důvodu žádosti stěžovatele nebo jeho obhájce odročena. Dále žádost o odročení předmětného hlavního líčení byla okresnímu soudu zaslána až dne 1. 8. 2017. Jejím obsahem je pouhé konstatování "zdravotní indispozice obžalovaného trvající v rámci rekonvalescence po úrazu" (z ústavní stížnosti a k ní připojených příloh vyplývá, že šlo o úraz levého kolenního kloubu) a její přílohou kopie lékařského rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 9. 2. 2017, na němž je uvedeno, že stěžovatel má již od 9. 2. 2017 povoleny vycházky. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení poukazuje rovněž na to, že k hlavnímu líčení se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili i přesto, že obhájce stěžovatele byl dne 2. 8. 2017 e-mailem vyrozuměn, že předmětné hlavní líčení odročeno nebude. Jednání stěžovatele, jenž se k soudu bez řádné omluvy nedostavil, navíc se sám ani prostřednictvím svého obhájce předem nezajímal o stanovisko soudu k situaci, pokud žádosti o odročení hlavního líčení nevyhoví, proto okresní soud, v kontextu se shora uvedenými skutečnostmi, vyhodnotil jako obstrukční snahu s cílem prodloužit dobu trestního řízení. Výši pořádkové pokuty stanovil okresní soud jednak s ohledem na aktuální majetkové poměry stěžovatele, který je v insolvenčním řízení, jednak s poukazem na skutečnost, že v souvislosti s absencí stěžovatele u hlavního líčení vznikly nemalé náklady na straně soudu, neboť kromě soudce a senátu, kteří byli u hlavního líčení přítomni, se musela dostavit státní zástupkyně, zmocněnkyně poškozeného a předvoláno bylo dalších pět svědků. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl v záhlaví uvedeným usnesením. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené usnesení okresního soudu je ve svém výroku zákonné a odůvodněné a podaná stížnost stěžovatele je nedůvodná. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z nařízeného hlavního líčení se dostatečně omluvil, a proto mu pořádková pokuta neměla být vůbec uložena. V únoru 2017 utrpěl stěžovatel závažný úraz kolene, na základě výsledků vyšetření ze dne 16. 5. 2017 nakonec podstoupil dne 3. 6. 2017 komplikovanou operaci a stále u něj probíhá rekonvalescence i trvá pracovní neschopnost. Z důvodu uvedeného závažného a nezlepšujícího se zdravotního stavu o odročení hlavního líčení v předstihu požádal a v žádosti výslovně vyjádřil, že si přeje účastnit se hlavního líčení osobně. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že tento svůj zdravotní stav, bránící mu v účasti na hlavním líčení, doložil kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 9. 2. 2017, na které byly uvedeny všechny termíny lékařských kontrol již absolvovaných i plánovaných na dny po konání hlavního líčení, které podle stěžovatele nepochybně prokazují skutečnost, že je i nadále v pracovní neschopnosti. Jeho závažný zdravotní stav mu nedovoloval se nejen na hlavní líčení dostavit, ale rovněž vylučoval možnost jeho efektivní obhajoby. Okresní soud podle stěžovatele vůbec nereflektoval rozhodnutí o pracovní neschopnosti stěžovatele a v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí přijal závěr, že stěžovatel je způsobilý se hlavního líčení zúčastnit bez řádného odůvodnění. Měl-li podle stěžovatele soud jakékoli pochybnosti o jeho zdravotním stavu, mohl jej vyzvat k předložení dalších důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení nebo se se svými požadavky obrátit přímo na lékaře stěžovatele. Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel dále doložil, že trpěl v době konání hlavního líčení ještě další nemocí (infekční zánět krku), jejíž léčba vyžadovala antibiotika a klidový režim. Výsledky léčby ohledně této nemoci však byly stěžovateli sděleny až dne 31. 7. 2017 s tím, že musí nadále užívat antibiotika, a nelze proto stěžovateli klást za vinu, že svou neúčast neomluvil dříve. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu namítá, že ačkoliv obě nemoci, kterými stěžovatel v době hlavního líčení trpěl, výrazně snižují jeho pohybovou a hlasovou schopnost a tím i možnost efektivní obhajoby, krajský soud dospěl k překvapivému závěru, že stěžovatelem tvrzené a prokázané diagnózy mu nebrání v účasti na hlavním líčení. V této souvislosti stěžovatel dodává, že ze skutečnosti, že má povolené vycházky, nelze dovozovat automaticky závěr, že je stěžovatel pohybu schopný a možnost vycházek reálně využívá. Stěžovatel přitom dále zdůrazňuje, že jeho místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti bylo v Praze, zatímco hlavní líčení se konalo v Českých Budějovicích, a takový přesun nebyl s ohledem na jeho zdravotní stav reálný. Stěžovatel ve své stížnosti krajskému soudu poukázal rovněž na soudní judikaturu, ze které vyplývá, že pracovní neschopnost ze zdravotních důvodů je dostatečnou omluvou ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu a dále, že pokud soud neakceptuje další potvrzení obviněného o dočasné pracovní neschopnosti a koná hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, aniž by ho v daném směru poučil, jde o porušení práva na spravedlivý proces, a konečně že v situaci, kdy se obžalovaný řádně z hlavního líčení omluví a doloží důvod neúčasti, měl by soud zjistit, zda je obžalovaný srozuměn s tím, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, a zda s takovým postupem souhlasí, jinak dochází ke zkrácení práva obžalovaného na obhajobu. Stěžovatel konečně ve své ústavní stížnosti rozporuje i výši uložené pořádkové pokuty, která je s ohledem na poměry stěžovatele neproporcionálně vysoká. Stěžovatel k uvedenému tvrdí, že se nachází v tíživé majetkové situaci, jelikož je proti němu vedeno insolvenční řízení a snaží se plnit podmínky oddlužení. Pokuta ve výši 10 000 Kč proto představuje citelný zásah do majetkové sféry stěžovatele. Z těchto důvodů rovněž žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem nebo alespoň jejich část. III. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu stanoví, že kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážl