IV.ÚS 382/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 382/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Ondráškové, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 3064/2022-577, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 č. j. 28 Co 237/2021-445, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 28 Co 237/2021-511 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. června 2021 č. j. 18 C 35/2019-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Václava Lukáše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke specifikovaným pozemkům (I. výrok), přikázal je do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (II. výrok), kterému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání částku 4 877 843 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. až VI. výrok). Podle okresního soudu byly splněny podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť v něm žádný z účastníků nechtěl setrvat a s ohledem na povahu věci nebylo možné pozemky ani na nich stojící stavby reálně rozdělit, a proto bylo potřeba k rozdělení přistoupit podle funkčních celků tak, aby uvedený majetek zůstal funkční a aby to bylo hospodárné. Vedlejší účastník tento majetek dlouhodobě užívá a provozuje v něm zemědělskou činnost. Naproti tomu stěžovatelka původně chtěla daný majetek převést na vedlejšího účastníka nebo prodat, stanovisko změnila až v průběhu soudního řízení, což okresní soud hodnotil jako účelové, mimo jiné, s ohledem na eventuální stavební využitelnost pozemků. Nadto okresní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nedisponuje žádnými relevantními finančními prostředky a zároveň již z rodinného majetku získala jiné zemědělsky využitelné pozemky. Proto přikázal uvedené pozemky, včetně staveb, do vlastnictví vedlejšímu účastníkovi a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce přiměřenou náhradu. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. a II. výrok rozsudku okresního soudu, změnil jej ve III. výroku a vedlejšímu účastníkovi uložil za soubor uvedeného majetku zaplatit přiměřenou náhradu ve výši 2 568 000 Kč a ve výši 2 309 842,50 Kč (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 277 202 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 70 737 Kč (II. výrok) a povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 11 107 Kč (III. výrok). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že při vypořádání spoluvlastnictví okresní soud vycházel ze zákonem stanovených způsobů vypořádání (a z jejich posloupnosti), nicméně při jejich aplikaci musel zohlednit, zda je způsob vypořádání s ohledem na konkrétní okolnosti případu realistický. Ani podle krajského soudu nepřichází v úvahu reálné rozdělení uvedeného majetku, neboť komplex tvoří dva funkční celky, z nichž každý je rozdílně účelově využitelný. Záměry stěžovatelky o jeho využití nelze hodnotit jako dostatečně konkrétní a reálné. Realitě neodpovídá ani stěžovatelkou požadovaná eventuální náhrada za majetek přikázaný vedlejšímu účastníkovi, když stěžovatelka požadovala náhradu ve výši 7 mil. Kč, naopak vedlejším účastníkem nabízená částka 4,5 mil. Kč odpovídala jeho ceně. Vedlejší účastník uvedený majetek dlouhodobě užívá, a pokud do něj neinvestoval, činil tak proto, že si nemohl být jistý výsledkem sporu se stěžovatelkou. Výrok III. rozsudku okresního soudu krajský soud změnil na základě zjištění, že stěžovatelka i vedlejší účastník se vzájemně shodli na tom, že náhradu, kterou má vedlejší účastník stěžovatelce zaplatit za přikázaný majetek, je s ohledem na aktuální ceny nutné navýšit o 7 %. 4. K ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud nálezem ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) zrušil II. a III. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že nálezová judikatura Ústavního soudu se přiklání k principu, že v řízení iudicium duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému účastníkovi řízení. Pokud soud v takovém typu řízení přesto uloží některému z účastníků řízení platit jinému účastníku řízení náklady takového řízení, musí to být odůvodněno zvláštními okolnostmi případu, zejména šikanózním výkonem práva či zneužitím práva, obstrukčním chováním spoluvlastníka atp. Chce-li krajský soud uložit některému z účastníků řízení povinnost k náhradě nákladů řízení, musí se zabývat tím, zda postup účastníka řízení, kterému takovou povinnost ukládá, naplňuje uvedená kritéria. Za daného stavu krajský soud napadeným usnesením znovu stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 138 601 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 35 368,50 Kč (I. výrok), dále jí uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 8 330 Kč a vedlejšímu účastníkovi z téhož důvodu uhradit České republice částku 2 777 Kč (II. výrok). V odůvodnění tohoto usnesení - v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu - krajský soud zejména zdůraznil, že stanovisko na způsob vypořádání uvedeného majetku se u stěžovatelky v průběhu času výrazně měnilo, když například tvrdila, že má k uvedenému majetku silný citový vztah, na druhou stranu ovšem uvedla, že finanční prostředky na úhradu podílu na vypořádání nemá k dispozici, neboť i své stávající bydlení v P. si musela pořídit z úvěru, který stále splácí. Přesto v jisté fázi odvolacího řízení navrhovala, že by statek mohl být přikázán do jejího výlučného vlastnictví s tím, že by si v něm stěžovatelka vybudovala bydlení na stáří. K tomu krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka dlouhodobě setrvávala na stanovisku, že uvedené věci by měly být přikázány do vlastnictví vedlejšího účastníka. Tím v něm musela vzbudit důvodné očekávání, že pokud bude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na úhradu přiměřené náhrady, bude moci pokračovat v dlouholetém životním stylu spočívajícím v užívání uvedeného majetku. Přišla-li stěžovatelka s novým návrhem, že by minimálně část uvedeného majetku měla být přikázána do jejího vlastnictví nebo že by měl být uvedený majetek prodán, nesvědčí takový postoj o opravdovém citovém vztahu k uvedenému majetku a je veden spíše účelovou úvahou o možnosti využít předmětné pozemky k vytvoření stavebních parcel určených k prodeji. Uvedená změna postoje stěžovatelky si přitom vyžádala dodatečné dokazování, jakož i další časovou a ekonomickou zátěž vedlejšího účastníka. To vše za situace, kdy stěžovatelka neměla k dispozici prostředky na zaplacení podílu na vypořádání vedlejšímu účastníkovi, byl-li by alespoň částečně uvedený majetek přikázán do vlastnictví. Proto krajský soud i při zohlednění právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu uložil stěžovatelce ve prospěch vedlejšího účastníka nahradit náklady řízení. 5. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka další ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3058/22 odmítnuta pro nepřípustnost, a to s ohledem na stěžovatelkou souběžně podané dovolání proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti, neboť jen těžko v něm lze nalézt zobecnitelnou právní otázku, na které by zároveň rozhodnutí krajského soudu bylo založeno a která by byla sto založit přípustnost podaného dovolání. Rozsudek krajského soudu nebyl založen na tom, že by při posuzování možnosti reálného rozdělení a využití takto rozdělených věcí krajský soud vycházel toliko ze shodného tvrzení účastníků řízení; soudy nižších stupňů naopak měly při posouzení této otázky k dispozici soubor důkazů. Přípustnost stěžovatelčina dovolání