IV.ÚS 3821/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3821/19 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 7. 2018, č. j. 39 T 107/2016-715, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 8 Tdo 216/2019-818, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2019, která po doplnění o přílohy samostatným podáním doručeným dne 9. 12. 2019 splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadená rozhodnutí vzešla z trestního řízení, v němž původně již jednou proběhlo nalézací řízení, odvolací řízení i dovolací řízení. Původně tak byl nejprve stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016 (dále jen "první odsuzující rozsudek"), uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a dle § 143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon nalézací soud dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 81 odst. 2 trestního zákoníku odložil na zkušební dobu v délce trvání tří let a současně stěžovateli uložil, aby spolu se svou spoluobžalovanou podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Současně dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním "trestní řád"), nalézací soud uložil stěžovateli a jeho spoluobžalované, aby společně a nerozdílně poškozené zaplatili částku ve výši 773 671 Kč a dle § 228 odst. 2 trestního řádu poškozenou se zbytkem jejího uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek kladený stěžovateli za vinu měl, zkráceně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl jako zákazník-účastník trhu s plynem ve smyslu § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu v rozporu s § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona nezajistit pravidelnou kontrolu a servis - čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 (dále jen "předmětný spotřebič") v bytě, který stěžovatel vlastnil a pronajímal spoluobžalované - své matce, čímž v důsledku znečištění výměníku mechanickými nečistotami a neprovádění pravidelného servisu a čištění spotřebiče došlo dne 16. 9. 2015 kolem 18:00 ke zhoršenému spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého a úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny a následné otravě a úmrtí družky podnájemce, který předmětný byt užíval na základě podnájemní smlouvy se spoluobžalovanou (dále jen "předmětný skutek"). 4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, zamítl dle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele i jeho spoluobžalované. K jejich dovolání však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 Tdo 1159/2017-53, dle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil toto usnesení odvolacího soudu i první odsuzující rozsudek, dle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dle § 265 l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. 5. Po opakovaném hlavním líčení vydal nalézací soud rozsudek napadený ústavní stížností. Jím nalézací soud rozhodl ve vztahu ke stěžovateli prakticky stejně jako v případě prvního odsuzujícího rozsudku. K odvolání stěžovatele a jeho spoluobžalované rozhodl odvolací soud svým napadeným rozsudkem tak, že dle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody, přičemž dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu ve vztahu k stěžovateli rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání dvou let a podle § 229 odst. 1 odkázal poškozenou (matku zesnulé) s nárokem na náhradu škody i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve úvodem své ústavní stížnosti konstatuje splnění všech procesních i materiálních podmínek pro její podání a stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Následně stěžovatel rozvíjí vlastní ústavněprávní argumentaci, jíž vytýká obecným soudům: 1) nesprávné vyhodnocení otázky přechodu odpovědnosti za údržbu předmětného spotřebiče; 2) nespravedlivé hodnocení důkazů; 3) nenaplnění objektivní stránky v důsledku legislativního chaosu; 4) výklad smlouvy o podnájmu v rozporu se zásadami soukromého práva; 5) nenaplnění požadavku praktické jistoty v otázce viny stěžovatele. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím: 7. Ad 1) stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho povinnost zajistit údržbu předmětného spotřebiče dle energetického zákona nepřešla na jiný subjekt. Dle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly se vztahem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a energetického zákona. Stěžovatel zastává názor, že občanský zákoník se v této otázce uplatní jako předpis speciální, který upravuje povinnosti stanovené energetickým zákonem ve vztahu k soukromoprávním institutům nájmu a podnájmu. K provádění běžné údržby je přitom povinen nájemce či podnájemce. Stěžovatel argumentuje, že na jeho věc jsou nadále použitelná ustanovení § 6 a § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále jen "nařízení vlády"), podle nichž se běžnou údržbou rozumí i čištění a pravidelné prohlídky plynospotřebičů. Povinnost provádět běžnou údržbu tíží dle § 2257 odst. 2 občanského zákoníku nájemce, přičemž i uznávaná komentářová literatura a výkladové stanovisko č. 15 Expertní komise pro aplikaci nové civilní legislativy, na něž stěžovatel odkazuje, uvádí, že není-li smluvně rozsah běžné údržby a drobných oprav vymezen, podpůrně lze vycházet nadále z nařízení vlády. 8. Dle stěžovatele tak i v jeho případě povinnost údržby předmětného spotřebiče přešla na nájemce či podnájemce. K tomu stěžovatel ještě připojil názor s odkazem na rozsudek (sic!) Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 730/2011, že je krajně nepraktické, aby povinnosti ohledně vnitřního zařízení bytu měly třetí osoby, které v něm nebydlí, jestliže splnění těchto povinností závisí na přímém přístupu do bytu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že povinnosti dle energetického zákona měla dle dohody vykonávat spoluobžalovaná, která to rovněž sama potvrdila. 9. Ad 2) se stěžovatel vymezuje proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Odkazuje k tomu na několik rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž text doslovně cituje. Dle nalézacího a odvolacího soudu nejsou důležité zákonná úprava ani smluvní ujednání, ale konkrétní úkony nájemce, které mají potvrzovat povinnost revize ze strany nájemce, a nikoliv podnájemce, přičemž však tyto důkazy zcela opomíjejí vztah mezi stěžovatelem jako vlastníkem předmětného bytu a nájemcem. Stěžovatel k tomu dále poukázal na to, že ve standardních bytových družstvech je povinnost revize nastavena tak, že bytové družstvo v postavení pronajímatele jednostranným právním úkonem převede povinnost na nájemníka, a to interním předpisem, ačkoliv zákazníkem dle energetického zákona je bytové družstvo samotné. 10. Ad 3) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že samy orgány činné v trestním řízení zastávaly v průběhu řízení tři různé názory na otázku přechodu odpovědnosti za provádění údržby předmětného spotřebiče. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 konstatovalo, že povinnosti dle energetického zákona nelze převést, nalézací soud byl názoru, že je převést lze, ale toliko na odbornou