IV.ÚS 3831/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3831/11 ze dne 3. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1200/2011-14 ze dne 15. 9. 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně též ustanovení § 60 a 62 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a § 309 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, pokud se jejich použití vztahuje pouze na přečiny, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel rovněž ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení ustanovení § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), eventuálně též dalších v záhlaví citovaných ustanovení trestního zákoníku a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pokud se jejich použití vztahuje pouze na přečiny. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") č. j. 1 T 145/2010-98 ze dne 18. 1. 2011 uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, když v období od června 2009 do poloviny července 2010 opakovaně vykonával pohlavní styk formou soulože s tehdy nezletilou Pavlou S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), přestože věděl, že v té době nedosáhla věku patnácti let. V hlavním líčení před okresním soudem sice stěžovatel využil svého práva odepřít výpověď, nicméně v přípravném řízení se ke svému činu doznal, když uvedl, že v roce 2009 se s poškozenou seznámil a sblížil a poté od června toho roku spolu tzv. chodili, vídali se každý den a docházelo mezi nimi i k opakovaným pohlavním stykům, a to 2x-3x týdně. Stěžovatel si byl přitom vědom věku poškozené, neboť se mu tehdy sama svěřila, že je jí 13 let (respektive 14 let podle její výpovědi), nicméně k souložím docházelo po oboustranném souhlasu. Jeho doznání bylo potvrzeno výpovědí poškozené, jakož i nepřímo dalšími svědeckými výpověďmi. Po zohlednění všech relevantních okolností případu okresní soud stěžovatele odsoudil, jak shora uvedeno. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Stěžovatel v rámci odvolání navrhl přerušení soudního řízení a předložení návrhu na zrušení ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákoníku Ústavnímu soudu, a to s ohledem na protiústavnost tohoto ustanovení spočívající v jeho rozporu se zásadou proporcionality neboli trestního postihu coby ultimae rationis, a to zejména vzhledem k zákonné trestní sazbě za spáchání předmětného trestného činu, respektive dokonce zločinu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, (dále jen "krajský soud") se ovšem neztotožnil s názory a námitkami stěžovatele, a naopak potvrdil správnost a zákonnost rozhodnutí okresního soudu, a tak usnesením č. j. 14 To 84/2011-112 ze dne 30. 3. 2011 odvolání zamítl. Stěžovatelem podané dovolání, stavící na argumentaci v podstatě totožné, jaká byla uplatněna již v řízení před krajským soudem, pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl svým usnesením č. j. 7 Tdo 1200/2011-14 ze dne 15. 9. 2011. Citované usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítal porušení svých ústavních práv a práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů, které na jeho jednání aplikovaly ustanovení zákona, jež je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, které mají přednost před zákonem, místo aby věc předložily Evropskému soudnímu dvoru k posouzení předběžné otázky, případně Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu. Popsaným postupem tak obecné soudy zasáhly do stěžovatelova práva na to, aby jeho věc byla projednána řádně a v souladu se zákonem, tedy i v souladu se zásadou ultima ratio, respektive zásadou minimalizace zásahů státní moci do soukromí občana. V bližším odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel z velké části zopakoval argumenty uplatněné již v řízeních před obecnými soudy. Protiústavnost napadeného ustanovení trestního zákoníku spatřoval v jeho rozporu s ústavní zásadou proporcionality (zásadou ultima ratio), když přeci trestní postih jednání oboustranně dobrovolného a přinášejícího radost a nikoho nepoškozujícího představuje naprosto nesmyslný a bezdůvodný zásah státu do soukromoprávní sféry jednotlivce. Poukázal na další ustanovení trestního zákoníku (§ 185 odst. 3, § 186 odst. 3 a § 187 odst. 2, 3 a 4), které dostatečně zajišťují ochranu mladistvých, i na právní úpravu v jiných evropských zemích s podobnou kulturní tradicí (Velká Británie, Nizozemí či Spolková republika Německo) a na úpravu kanonického práva, podle nichž by jeho jednání bylo zcela souladné se zákonem, neboť v těchto právních řádech je minimální věková hranice pro pohlavní styk, alespoň u dívek, stanovena na 10, respektive 12 let, což odpovídá věku jejich pohlavního dospívání. Zdůraznil, že z jeho jednání poškozené nevznikla, a ani vzniknout nemohla, žádná újma a že by podle jeho názoru trestným mělo být jen jednání všeobecně považované za nepřijatelné a zavrženíhodné a poškozeným vnímané jako nevítané, nepříjemné a nepřijatelné. Absurditu trestního postihu podle napadeného ustanovení dále ilustroval na příkladu soulože osoby v den jejích 15. narozenin s osobou o jeden den mladší, což by rovněž formálně naplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. V neposlední řadě stěžovatel upozornil na trestní sazbu podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, jejíž neadekvátnost vnímal jako největší problém uvedeného ustanovení. Automatická kvalifikace předmětného jednání jako zločinu brání využití alternativních druhů trestů, jakož i odklonu v trestním řízení či upuštění od potrestání, což by v takových případech bagatelního jednání bylo mnohem příhodnější a působilo daleko preventivněji a výchovněji. Ostatně určitou dávku rezervovanosti vůči zákonné úpravě snad naznačil i krajský soud v závěru svého usnesení. Ze všech těchto důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná. Ústavní soud dále úvodem podotýká, že stěžovatelova kritika ve svém jádru směřovala nikoliv proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu či proti předcházejícím rozhodnutím krajského a okresního soudu, nýbrž proti ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákoníku, které obecné soudy ve stěžovatelově případě aplikovaly. Podle tohoto ustanovení: "Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let." Z pohledu stěžovatele pramenila protiústavnost citovaného ustanovení ve smyslu jeho rozporu se základní zásadou subsidiarity trestní represe (zásadou ultima ratio) ze dvou jeho aspektů: jednak ze stanovené minimální věkové hranice patnácti let pro pohlavní styk a jednak ze stanovené trestní sazby, z níž ve spojení s § 14 odst. 2 trestního zákoníku vyplývá klasifikace daného trestného činu jako zločinu, což má za následek nemožnost aplikace některých alternativních druhů trestů či způsobů ukončení řízení. K prvému kritizovanému aspektu stěžovatel namítal zejména biologický průběh pohlavního dospívání, k němuž dochází o několik let dříve, než je věková hranice stanovená v napadeném ustanov