IV.ÚS 3847/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3847/16 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka, o ústavní stížnosti stěžovatelky: Hala Krayem Kayali, zastoupené JUDr. Janem Manišovským, advokátem se sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení a MUDr. Ayada Krayema jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že s ohledem na déletrvající neshody s vedlejším účastníkem, MUDr. Krayemem, sama zahájila řízení o rozvod jejich manželství, a to návrhem datovaným ke dni 19. 5. 2014 u Okresního soudu v Uherském Hradišti (sp. zn. 6 C 115/2014). Kromě tohoto řízení bylo u Okresního soudu v Uherském Hradišti vedeno také řízení ve věci péče o společné nezletilé dcery pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů, řízení ve věci výživného stěžovatelky, jakožto manželky, a řízení o úpravu užívání věcí ve společném jmění manželů. Informace, že jejich manželství snad již mělo být dříve rozvedeno, poprvé zazněla až v odvolání MUDr. Krayema proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž mu byla uložena povinnost platit stěžovatelce výživné manželky. Při jednání ve věci péče o společné nezletilé děti, které se konalo dne 29. 6. 2015, pak byl předložen rozsudek Nevyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4 (dále také jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo uznáno rozhodnutí soudu v Aleppu ze dne 17. 12. 2014, jímž byl stvrzen rozvod manželství MUDr. Krayema a stěžovatelky. Tento rozsudek Nejvyššího soudu přinesl dle stěžovatelky zásadní a nespravedlivý obrat v soudních řízeních vedených mezi manžely před českými soudy, jelikož řízení ve věci rozvodu manželství a o úpravu užívání věcí ve společném jmění manželů byla zastavena a žaloba stěžovatelky o výživné manželky pak byla odvolacím soudem zamítnuta. 2. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudem byla poskytnuta ochrana postupu, který je zřejmým zneužitím práva k její tíži. Rozvod manželství byl dle stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího soudu uznán v rozporu s nezbytnými hmotně-právními i procesními předpoklady. Stěžovatelka tvrdí, že vůbec neměla povědomí o (podle ní domnělém) syrském rozvodovém řízení, ani o řízení o uznání cizího rozhodnutí vedeném Nejvyšším soudem, nemohla se tedy jakkoliv vyjádřit k tvrzením MUDr. Krayema a přesvědčit soud o jejich zjevné nesprávnosti, v důsledku čehož bylo rozhodnuto na základě skutkových závěrů neodpovídajících skutečnosti ani jeho vlastním dřívějším vyjádřením. Manželství tak dle stěžovatelky i nadále trvá. 3. MUDr. Krayemem předložené syrské soudní rozhodnutí o rozvodu stěžovatelka považuje za neprůkazný listinný důkaz. Taktéž se domnívá, že tato listina mohla být padělána či antedatována, přičemž podotýká, že Sýrie se již několik let nachází ve stavu občanské války a činnost státních orgánů je ochromena. Těžko si přitom podle ní lze představit, proč by natolik zásadní skutečnost zůstávala takřka rok utajována jak vůči nalézacímu soudu, tak vůči ní. Poukazuje přitom na fakt, že uznání rozvodu manželství je dokonce v přímém rozporu s dřívějším tvrzením MUDr. Krayema, který při jednání Okresního soudu v Uherském Hradišti konaném dne 5. 8. 2014 sám výslovně uvedl, že se rozvádět nechce, přičemž k rozvodu současně mělo dojít již dne 1. 5. 2014. 4. Stěžovatelka upozorňuje, že jí není známo, že by kdy v Sýrii bylo zahájeno řízení ve věci rozvodu jejich manželství, nikdy nebyla syrským soudem vyrozuměna o konání jakéhokoliv řízení, nebyla předvolána k žádnému jednání a nebylo jí ani řádně doručováno. Navíc mělo být meritorně rozhodnuto jen zjednodušenou formou rozhodnutí z důvodů absence stěžovatelky při soudním jednání. 5. K odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu dle stěžovatelky došlo také v řízení o uznání cizího soudního rozhodnutí vedeného Nejvyšším soudem. Stěžovatelka o tomto řízení nevěděla, nebylo s ní jednáno jako s účastníkem řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, jí nebyl doručován a až do dne 29. 6. 2015 tak o jeho existenci neměla ponětí, navzdory tomu, že je českou státní občankou s trvalým pobytem na území České republiky a dlouhodobě zde žije. Konání syrského rozvodového řízení a potažmo také uznání následného meritorního syrského rozhodnutí Nejvyšším soudem přitom dle stěžovatelky bránila také překážka litispendence, jelikož sama již dne 19. 5. 2014 zahájila u českého soudu řízení o rozvod a existují podle ní důvodné pochybnosti o (ante)dataci rozhodnutí syrského soudu. Stěžovatelka sporuje také další závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, např. tvrzení, že měla zůstat v Sýrii, kde však naposledy byla přibližně před šesti roky. 6. Nad rámec shora uvedené argumentace stěžovatelky svědčící podle ní dle § 228 odst. 1 o.s.ř. pro obnovu řízení vedeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Ncu 78/2015, potažmo pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu pro jeho zmatečnost z důvodů dle § 229 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 229 odst. 3 o.s.ř., doplňuje stěžovatelka další důvody, pro něž má za to, že rozhodnutí syrského soudu ve věci rozvodu manželství nemělo být na území České republiky uznáno. 7. Nelze podle ní konstatovat, že by byl skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením českého právního řádu, jak to vyžaduje § 51 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "ZMPS"), jelikož v rozhodnutích uváděná východiska neodpovídají realitě a rozhodnutí syrského soudu má být nadto jakousi obdobou rozsudku pro zmeškání či pro uznání, které však český právní řád v řízení o rozvodu manželství nepřipouští. Nejvyšší soud dále v rozsudku dle stěžovatelky nesprávně uzavřel, že uznání předloženého syrského rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v § 15 ZMPS. Dle přesvědčení stěžovatelky však uznání cizího rozhodnutí jednoznačně brání též § 15 ZMPS, který stanoví, že pravomocná cizí rozhodnutí nelze uznat, jestliže o témže právním poměru se vede řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje [§ 15 odst. 1 písm. b) ZMPS], resp. jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení [§ 15 odst. 1 písm. d) ZMPS]. 8. Dle svého tvrzení nemohla stěžovatelka v řízení ve věci uznání cizího soudního rozhodnutí použít žádné ze shora popsaných skutečností a důkazu k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že odvolání není proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, přípustným opravným prostředkem, jediná cesta, jak proti němu brojit, podle ní spočívala ve využití mimořádných opravných prostředků - žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost. 9. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37 (dále také jen "usnesení Nejvyššího soudu"), konstatoval, že ani tyto mimořádné opravné prostředky nejsou přípustné, a to s odkazem na § 398 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s.). Toto ustanovení se však dle stěžovatelky vztahuje pouze na řízení o rozvod manželství, zatímco v její věci nešlo o samotný rozvod manželství, ale o uznání cizího rozhodnutí dle zákona o mezinárodním právu soukromém. Stěžovatelka akcentuje rozdíly mezi oběma řízeními a upozorňuje na to, že u uznání cizího rozhodnutí zákon využití mimořádných opravných prostředků nezapovídá. K narušení právní jistoty rozvádějících se manželů by podle ní při zrušení rozsudku Nejvyššího soudu nedošlo, když naopak platí, že právní jistotu dotčených subjektů narušil právě tento rozsudek. Vzhledem k věcné nesprávnosti a dalším významným nedostatkům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č.j. 28 Ncu 78/2015-4, bylo dle stěžovatelky namístě dovodit v řešené právní věci existenci důvodů pro obnovu řízení i zmatečnostních důvodů. 10. Jelikož však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 8. 2016, č.j. 32 Ncu 44/2016-37, mimořádné opravné prostředky zamítl, založil stav, kdy bylo rozhodnuto o zcela zásadní statusové otázce stěžovatelky nejen bez její účasti a bez jejího vědomí, ale také bez jakékoliv možnosti podrobit dřívější rozsudek soudní revizi. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé a protiústavní, že Nejvyšší soud stvrdil nesprávné skutkové závěry stran "domnělého syrského rozvodu" a následně zamítl její žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, čímž dovodil neexistenci jakéhokoliv opravného prostředku proti rozsu